Kdo opravdu jsem???

10. června 2008 v 20:49 |  Moje příběhy a práce
Ahojda lidi. Napsala jsem novou povídku, která má však jen jeden díl. Pokud máte náladu, tak si ji přečtěte a pak mi do komentů řekněte, co o ní soudíte... Nepíšu tohle každý den...
KDO OPRAVDU JSEM???
Nádheru této krajiny jsem poznala asi před rokem, kdy jsem se sem v podvečer přišla vybrečet do trávy, která trpělivě snášela příval mých slz. Tenkrát se mi zdálo, že nade mnou pláčí i stromy, kterým náhle povisly větve, listy jako by ztratily život a zem jako by zchladla bolestí.
Pamatuji si, že mě zlomila tvrdá slova jedné osoby, kterou jsem považovala za přítele. Bohužel, ukázalo se, že mé tušení bylo mylné. Když zradí kamarád, člověk to nějak přežije, ale když zradí přítel, je to rána přímo do srdce.
Tenkrát jsem si teprve poté, co jsem si utřela uplakané oči, uvědomila, jakou nádheru jsem vlastně našla. Kolem mě byly listnaté stromy, sama jsem ležela v trávě, která byla příjemně chladná a hebká jako samet. Obloha nade mnou zářila modří, jako by mi chtěla dodat ztracenou kuráž. Nedaleko sebe jsem spatřila potůček, který lemovaly kameny různých velikostí.
Od té doby jsem se sem vracela co nejčastěji, dokonce jsem tu i párkrát spala, to jsem rodičům řekla, že zůstanu u přátel. Nevěděli, že žádné nemám.
Dnes jsem to udělala zrovna tak. Vzala jsem si do batohu trochu jídla a pití, karimatku a spacák. Víc nepotřebuju, na tomto místě se cítím dokonce v bezpečí.
Rozložila jsem si věci na spaní a zašla k potůčku se opláchnout. Byl parný den, tudíž jsem si rovnou smočila i nohy. Jenže poprvé jsem pocítila, že na tomto krásném místě nejsem sama. Oznámili mi to ptáčci, kteří působili nervozně a často přeletovali z jedné větve stromu na druhou, aniž by někde zůstali. To nebylo obvyklé, tudíž jsem nastražila uši a pečlivě zbystřila zrak.
A poté jsem zaslechla dusot. Bylo to tvrdé dunění, které se pomalu, ale jistě blížilo ke mě.
,,Uteč! Okamžitě poběž pryč!'' Zaslechla jsem za sebou a když jsem se otočila, stála jsem tváří v tvář klukovi, kterého jsem viděla poprvé. On mě beze studu popadl za paži a táhl za sebou jako malé dítě. Nezastavil ani u menšího stromoví, teprve když jsme přeběhli louku a dostali se ke kraji lesa, milostivě zastavil a podíval se mi do očí. Ty jeho byly zelené jako čerstvá tráva, doslova je zdobily černé zorničky.
,,Pohleď, co mohlo stát tě život!'' Pronesl hrozně zvláštně a stočil svůj pohled na louku, kde jsme ještě před chvílí byli. K mému ohromnému překvapení tamtudy dusalo stádo několika desítek koní. Nemohla jsem tomu uvěřit.
,,Kde se tu vzali?'' Zeptala jsem se s pohledem stále připevněným na stádo.
,,Vyděsily je stíny. Jejich majitel je již hledá a brzy sem přijde. Raději odejdi.'' Pobídl mě, ale já se nedokázala odlepit od země.
,,Jsou nádherní. A kde ses tu vlastně vzal ty?'' Nechápala jsem a otočila se zase na něj. Jenže přede mnou bylo už jen prázdno.
,,Hej!'' Zavolala jsem a rozhlédla se po okolí, ale bylo to zbytečné. Ten tajemný, zvláštní a krásný kluk zmizel.
Nejdřív jsem zůstala stát s pohledem na místo, kde ještě před chvílí byl. Teprve asi po pěti minutách jsem to vzdala a vydala se k místu, z něhož mě vlastně zachránil. Bylo to tam zdupané a zničené. Kopyta koní se tu opravdu vyřádila! Budu se muset vrátit domů, tady už není kde přespat.
Sbalila jsem si všechny věci, které jsem tu měla, ačkoliv většina z toho byla poničená, dala si je do batohu a zamířila k domovu. Musela jsem projít skrze pole a pak kratičkou polní cestou, abych došla k temnější části města, odkud už nebyl problém dostat se domů. Byla už tma, ale já ji měla ráda, a proto jsem neměla strach.
Zrovna jsem stála u silnice, když jsem ho znovu spatřila. Stál na druhé straně chodníku a hleděl mi přímo do očí.
,,Kampak jsi zmizel?'' Zeptala jsem se ho a usmála se.
,,Musel jsem odejít, volali mě.'' Vysvětlil mi, ale on i já jsme stáli na druhé straně silnice. Všimla jsem si, že nemluví, neboť rty se mu ani nepohnuly. Jak jsem ho ale mohla slyšet?
,,Proč nehýbeš ústy, když mluvíš?'' Zeptala jsem se ho v duchu, ale mlčela jsem.
,,Hovořím s tebou pomocí myšlenek, přesně tak, jako jsi teď mluvila ty. Vidím ti do duše, vím, co si myslíš. Čtu v tobě, že se ti líbím, zamilovala ses do mých očí.''
Nehnula jsem ani brvou a stála. Z hlavy jsem zahnala všechny myšlenky, aby je nemohl znovu číst. Zaměřila jsem se na prázdnotu a temnotu.
,,Takže je to pravda! Teď v tobě číst nemohu. Pojď za mnou, musím ti něco říct.''
Poslechla jsem ho a vyrazila za ním. Ale znovu jsem odpuzovala všechny myšlenky kromě té, že ho musím následovat. Došla jsem k němu. On mě jemně uchopil za ruku a vedl. Nešli jsme. Ani jsme neletěli. My jen pluli, neboť ani jeden z nás nepohnul nohama.
Věřila jsem mu. Nevím proč, ale došlo mi, že je to přítel.
A ten přítel mě dovedl k lavičkám, které stály v parku. Noc kolem nás jako by se prohlubovala a temněla.
Posadili jsme se vedle sebe a chvíli si hleděli do očí. Teprve poté ke mě promluvil v myšlenkách.
,,Jsem James a byl jsem k tobě poslán jako ten, který tě dovede zpět domů, k tvému pravému otci a matce. Jsou to bozi upírů.''
Vytřeštila jsem oči.
,,Má pravá matka s otcem jsou přece zde!''
,,Nejsou. Jsou to naši bozi. Upíří. Sem jsi byla seslána na výchovu a pro klidné dětství. Teď nastal čas se vrátit a já tě tam dovedu.''
,,Dobrá, půjdu s tebou, ale budu se moct ještě vrátit? Mí praví rodiče, jak sám říkáš, by měli pochopit, že ti, kteří mě doteď vychovávali, mají právo vědět, že jsem naživu.'' Žádala jsem ho, ale víc myšlenek jsem si nedovolila.
,,Ne. Oni už si tě nepamatují, všem, které jsi kdy potkala, byla smazána paměť. Nemáš se kam vrátit.'' Řekl mi naprosto klidně, ale v jeho pohledu jsem četla bolest. Možná mě litoval. Nebo se mu protivilo počínání jeho přátel-upírů?
,,Tak dobrá. Vrátím se s tebou.'' Řekla jsem nakonec odevzdaně a podala mu ruku. K překvapení nás obou nám na dlaně dopadly mé slzy.
,,Je mi to líto.'' Řekl.
A poté jsme zmizeli. Oba jsme se během minutky objevili v obrovském temném sálu. Kolem nás byli lidé, ale já stála tváří v tvář své matce a otci, které jsem okamžitě poznala, ačkoliv jsem je nikdy dřív neviděla. A přesně v tutéž chvíli jsem je nenáviděla.
Z očí jim nebylo vidět nic, než lhostejnost a nepřátelství. To moji praví rodiče, ti z města, kde jsem vyrůstala, nikdy nešetřili úsměvy a pohlazením, dokonce ani vlídným slovem. Alespoň, že je tu James, jemu věřím...
,,Vítej. Jamesi, proběhlo všechno v pořádku?'' Zeptal se můj pravý otec a začal se usmívat, přičemž odhalil své ohromné bílé tesáky.
,,Ano, pane.'' Odpověděl James.
,,Pak jsi splnil svůj úkol. Radane, víš, co máš udělat!'' Pronesl znovu otec a k nám s Jamesem přistoupil nějaký muž. Pohlédla jsem na mladého kluka, který mě sem dovedl a do jehož očí jsem se opravdu zamilovala.
,,Sbohem, má nečekaná lásko.'' Zašeptal mi myšlenkou a v tutéž chvíli ho muž, který byl u nás, probodl stříbrnou dýkou, jakou jsem vídala jen v televizi. Nikdo nic neřekl, bylo ticho, stejně jako při našem příchodu.
,,James splnil svůj úkol. Vítej mezi svými, dcero!'' Zahřměl otcův hlas a v tu chvíli se všichni kolem nás uklonili.
Věděla jsem, že tohle nikdy nechci. Před očima mi zemřel ten, jehož jsem milovala, ačkoliv jsem ho znala kratičkou chvíli.
Pohlédla jsem k němu. Stále ležel na podlaze těsně vedle mě, s dýkou v srdci.
,,Vy nejste moje rodina!'' Zaječela jsem, rozeběhla se k Jamesovi a klekla k němu. Rychle jsem ho poprvé a také naposled políbila na chladné rty, vyňala dýku z jeho srdce a probodla jí to své. Zamlžilo se mi před očima, tělo mi svírala obrovská bolest, která však náhle zase pominula.
Zase jsem byla s Jamesem......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarka-ks sarka-ks | E-mail | Web | 10. června 2008 v 21:14 | Reagovat

tenhle příběh je naprosto krásnej a je hrozně moc výstižnej.....navíc smutnej, ale takovým zvláštním způsobem, který tě uklidní (myslim, to že se zabila, ale zároven byla s Jamesem)....prostě jedním slovem nádhera...

2 Janina Janina | Web | 11. června 2008 v 16:29 | Reagovat

Ty brďo...................ten příběh je úžasnej......jsem se od toho monitoru nemohla odtrhnout!

Ty moc krásně píšeš!!!!! Jen tak dál...:-)))

3 Janina Janina | Web | 11. června 2008 v 18:45 | Reagovat

Zdar, tohle mi přišlo a je to docela sranda. Nějakým

způsobem to dost dobře funguje. Upozorňuji, že je

opravdu nutné přesně dodržet postup, jinak to ztrácí

smysl. Tak nad tím moc nepřemýšlej a napiš, co tě hned

napadne. Čti pomalu

a skutečně to udělej. Nepodváděj, nebo to nevyjde a ty si

budeš přát "Kéž

bych nepodváděl!"...

Hra ti zabere 3 minuty, budeš nadšen! Moje přání se

splnilo po 10 minutách, tvoje snad taky?? To se uvidí,

ale určitě nepodváděj!

Hra má veselý výsledek, nečti dopředu, ale pěkně po

pořádku. Netrvá to ani 3 minuty. Zkusit to stojí za

to, ne? Nejprve si vezmi papír a tužku. Až budeš

hledat jména, vezmi lidi, které znáš a jednej podle

svého instinktu! Postupuj vždy jen po jednom řádku,

jinak tu hru zničíš!!

O.K., tak tedy...:

1. Nejprve napiš pod sebe řadu čísel od 1 do 11

2. Potom k číslu 1 a2 napiš oblíbené číslo

3. Vedle 3 a7 napiš jména dvou osob druhého pohlaví

4. Nedívej se na konec, jinak to vyjde špatně!!

5. Napiš nějaké jméno (přátelé nebo rodina) vedle čísel

4, 5 a6

6. Napiš čtyři názvy písní k číslům 8, 9, 10 a11

7. Anakonec si něco přej! (To nikam nepiš - to musíš

udržet.. Nejlépe v

hlavě...)

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Zde je řešení hry:

A: Musíš o téhle hře vyprávět tolika lidem, kolik máš

napsáno na místě č. 2!

B: Osoba na místě 3 je ta, kterou miluješ

C: Osobu na sedmém místě máš rád, ale nikdy s ní

nebudeš moci být...

D: Osobu na místě 4 máš nejraději

E: Osoba na místě 5 tě velmi dobře zná

F: Číslo 6 přináší štěstí

G: Písnička na místě 8 má souvislost s osobou na místě 3

H: Titul na 9. místě je píseň pro osobu č. 7

I: Píseň na místě 10 je ta, která nejvíce vypovídá o

tvém charakteru

J: A na 11. místě je píseň, která vyjadřuje tvůj

životní pocit

K: Pošli tuhle hru 10 lidem do 1 hodiny. Když to

uděláš, splní se ti tvé přání - když ne, stane se

opak!

4 tymon tymon | E-mail | 11. června 2008 v 20:18 | Reagovat

souhalsím s sarkou-ks

5 Anelys Anelys | Web | 13. července 2008 v 18:54 | Reagovat

ach jo..zase pěkný..jdu si vzít lopatu a zahrabu se..

6 urgona urgona | E-mail | 18. srpna 2008 v 12:15 | Reagovat

anelys :

neblbni!:) ty to máš taky supa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama