Vrazi

19. dubna 2008 v 22:58 |  Říše snů
Procházela jsem okolo holek a bylo pro mě těžké pohlédnout jim do očí. Také jsem neměla na nic náladu a tak jsem se posadila na postel a sklesle hleděla do zdi. Ten sen byl něco děsného a vypadalo to tak reálně!
Vláďa se procházel po louce, když se za ním přihnali dva muži na koních s westernovými postroji. Zahlédla jsem, jak jeden vytahuje z kapsy ruku, v níž třímá zbraň. Zamířil a poté se ozvala rána, která mi trhala uši. Můj pohled sklouzl na Vláďu, který se skácel k zemi.
Teprve poté jsem se probudila.
Všechny jsme seděly na posteli, když přišel Marek. Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že se něco stalo. Něco hrozného.
Stoupl si vedle postele a já zahlédla, jak z jeho oka stéká jedna velká lesklá slza, kterou následoval příval dalších. Ani se je nesnažil setřít.
,,Holky, Vláďa je po smrti!'' Vyslovil tu děsivou větu a mě v tu chvíli zatrnulo u srdce. To nemůže být pravda!
A Mára pokračoval. Přesně popsal to, co se odehrálo v mém snu a mě pálily oči od breku. V duchu jsem ho prosila, aby už mlčel. Nemohla jsem přestat, jenže Marek pokračoval. A tím mi trhal srdce ještě víc....
I holky se rozbrečely. Nemohla jsem jim říct o tom snu, protože by mě nenáviděly za to, že jsem Vláďu nevarovala. Mohla jsem ho zachránit! Stačilo ho najít a říct mu to!
Pak nastalo Márovo vzpomínání na tohoto bezvadného vedoucího a já vzpomínala také..
Bylo mi, jako kdybych ho zabila sama...
II.ČÁST SNU
Seděli jsme s vedoucíma u grilu. Bylo to na pozemku mého strejdy, který nás sem osobně pozval
Povídala jsem si s ostatními, teď už jsem se musela umět ovládat.
Nad Vláďou mi srdce krvácelo stále, při jakékoli vzpomínce, ale teď jsem myslela ještě na jednoho kamaráda. Za naší lavičkou byla totiž strmá stráň a v její polovině byl malý baráček. Tam Pepa jezdíval s jeho mamkou a taťkou na víkendy. Jenže se tam už nikdy nevrátí ani on, ani jeho mamka. Zabila je pitomá bouračka, jenom hloupej kus šrotu, který strhlo druhé auto. I k nim se mi vracely myšlenky, když jsem tu tak seděla.
Náhle mě zezadu objaly pevné ruce, já se lekla a uskočila z lavičky, jenomže jsem se složila přímo pod ní. Pohlédla jsem na Petra, který mě takto vyděsil a on se pousmál. I v jeho očích byla stále vidět bolest nad ztrátou Vláďi, ale snažil se to zakrývat.
Usmála jsem se také, cosi poznamenala o bláznovství a rozeběhla jsem se k domu Pepy.
Cestou jsem sice několikrát zakopla a spadla do trávy, ale i tak jsem tam došla. Obešla jsem dům dozadu a pohlédla na dveře do půdy. Byly pootevřené.Okolo mě pobíhaly děti z našeho tábora, ale to mě neodradilo.
Nakoukla jsem dovnitř. Nic se nezměnilo.
,,Copak, mladá dámo?'' Zeptal se nějaký skoro plešatý muž, který se objevil vedle mě.
A k mému nesmírnému překvapení se rozpovídal o Pepovi a o tom, že byl vyřídit závěť jeho, a jeho mamky.
,,Některé relikvie měli ukryté pod vanou, bylo to chytré.'' Ušklíbl se. Nechápala jsem, jaké relikvie.
Přešla mě chuť ho poslouchat, tudíž jsem se vydala zpět k ostatním, jenomže on šel vedle mě.
Rozeběhla jsem se, ale on byl kousek vedle mě. Vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako jehla, ale měl toho v ruce mnoho!
Začal to po mně v běhu střílet. Nevím, proč, ale cítila jsem, že jestli mě tím zasáhne, zabije mně.
Běžela jsem dál a uhýbala jehličkám, jako bych byla pavouk, který obchází předměty poházené na podlaze.
Nakonec jsem v kopci podklouzla a k ostatním jsem dojela v kotoulech. Vrhla jsem na ně prosebný pohled, aby mě zachránili.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama