Setkání Paddyho s Paddym 43

19. dubna 2008 v 22:45 |  Moje příběhy a práce
Ráno jsem zavolala zaměstnavatelům a dočasně podala výpověď. Přemlouvali mně, ať to nedělám, ale vysvětlila jsem jim, že teď budu potřebovat čas a ten pro změnu nebudu mít na práci. Nakonec to pochopili a dali mi i slušné odstupné.
Pak jsem jela za Verčou do práce. Byla to taková kancelářská krysa, ale energii, kterou ušetřila v práci, plně využívala u koní. Firma, pro niž pracovala, byla celkem prosperující a Verča měla tu kliku, že ji měla jak dobře placenou, tak tam měla i příjemný pracovní kolektiv.
Vešla jsem do vysoké budovy a rovnou zamířila k výtahu, který mě vyveze ke kanceláři, kde je Verča usídlená.
,,Nazdárek, co ty tady děláš?!'' Zeptala se, jakmile mě uviděla a ukázala rukou na židli naproti sobě, na kterou jsem se také posadila.
Verča položila telefon, který chvíli držela u ucha a zadívala se na mně.
,,Tak copak tě sem přivádí? Zase máš něco v plánu?'' Přešla rovnou k věci, protože věděla, že do práce za ní jdu jenom v nouzi.
,,Verčo, něco bych od tebe potřebovala.''
,,Povídej a nenech se rušit!'' Zakřenila se a tak jsem tedy spustila.
,,Ok, potřebovala bych, jestli by ses mi na nějakou dobu nepostarala o Cherryho. Má věk, nemusíš ho ani jezdit, ale prostě, abys dohlédla na to, aby byl denně ve výběhu a jestli bys ho ve zbytku času nevyčistila. Peníze na ustájení ti tu nechám, taktéž na kováře a vše potřebné.''
,,Hele, klidně to pro tebe udělám ,ale na jak dlouho jedeš?'' Zeptala se a mě došlo, že přesně ví, kam mířím.
,,Po pravdě nevím, Veru.'' Přiznala jsem barvu a ona se shovívavě usmála.
,,Postarám se o něj, to ti slibuju! Dej na sebe ve Francii pozor!'' Povzbudila mně.
,,Díky!'' Poděkovala jsem. Obě jsme vstaly a objaly se.
,,Tak já jedu, Francie a Paddy volá!'' Zamávala jsem jí ve dveřích a vrátila se domů, kde jsem si sbalila nejnutnější věci a vyrazila do stájí, kde jsem se rozloučila se Cherrym. ,,Cherry, já zase přijedu, neboj. Sice nevím kdy, ale Verča se o tebe postará, ju? Nezlob tu a ahojky, zlatíčko!'' Políbila jsem ho na nos a odjela .
Ještě zařídit falešný pas a občanku, s čímž mi pomohl bývalý spolužák. Však jsem toho pro něj dřív dost udělala, tudíž neprotestoval.
Od něj jsem odjela rovnou na letiště, kde jsem si zkontrolovala doklady a rozměnila peníze. Díky bohu za to odstupné, jinak bych byla v loji.
Ve Francii mě to vykoplo na letišti v Paříži, odkud jsem odjela na dresu kláštera, o němž jsem věděla, že by v něm Paddy měl být. Jenže po chvíli mi došlo, že tu bude dost zásadní problém : řeč! Já umím jenom anglicky a německy... Po chvilce mi také došlo, že nesmím být nápadná.
Jak jsem procházela městem, které bylo pár kilometrů od kláštera, narazila jsem na obchod s maskami a ihned jsem tam zavítala. Měla jsem štěstí, prodavačka dávala ve škole při angličtině pozor, a tak jsme se teď v pohodě domluvily a našly to, co jsem potřebovala. Zaplatila jsem potřebnou částku za tu věcičku, kterou jsem si kupovala, rozloučila se a zamířila do asi kilometr vzdáleného hotelu, kde jsem si na den pronajala pokoj, abych se mohla připravit.
Pečlivě jsem se umyla a dala se do úpravy svého ksichtíku. Pěkně odmalovat. Paráda.
,,A teď přijde vrchol večera, vážení!'' Zašklebila jsem se v duchu a své po lopatky dlouhé vlasy pečlivě sepnul těsně u hlavy několik sponami a pinetkami.
Poté jsem vzala tu věc, kterou jsem si koupila a přetáhla to přes hlavu. Mírně jsem upravila detaily a ve finále jsem si přísně prohlédla svůj odraz v zrcadle.
,,Paráda!'' Zajásala jsem nahlas. Ta věc, kterou jsem si totiž koupila, byla maska, která se přetáhla přes vlasy. Byly na ní umělé, asi centimetr dlouhé vlasy. Teď jsem vypadala jako kluk a to dokonale.
,,Super, Zu, je z tebe nový kluk a to nejsrandovnější teprve přijde. Bude z tebe student teologie v klášteře!'' Zašklebila jsem se na svůj odraz. Poté jsem se ještě převlékla do klučičího, popadla falešnou občanku na jméno Justin Gerrys a pas, a vydala se za otcem představeným, který sídlil v tom velkolepém klášteře a jehož jsem musela zpracovat na to, aby mně u nich nechal studovat.
Cesta ke klášteru byla nádherná, francouzská příroda se vystavovala na obdiv v celé své kráse, a líbil se mi i klášterní areál, který jsem si okoukla jen tak za plotem.
,,Promiňte?!'' Oslovila jsem chraptivě a hluboce jednoho pána anglicky, který zametal před branou.
,,Ano?'' Zeptal se a mně se ulevilo, že mluví také tímto jazykem, kromě svého rodného.
,,Já hledám otce představeného kvůli studiu, můžete mi říct, kde ho najdu?'' Pokračovala jsem a on kývl bradou k nějaké budově, kde asi otec pobýval.
,,Je tam, klidně vstupte, mladíku.''
,,Děkuji Vám.'' Otočila jsem se a vyrazila udaným směrem. Otec tam opravdu byl, na mé zaklepání ihned zareagoval.
,,Ano? Kdopak jste?'' Zeptal se, jakmile mě uviděl ve dveřích. Hlubokým hlasem jsem se představila a vysvětlila mu, z jakého důvodu jsem tady, ale že umím jen anglicky.
,,Tak studovat, chlapče....'' Pronesl zamyšleně a upřel na mně svůj zrak, kterým mě doslova probodával, ale cítila jsem nutnost neuhnout.
,,Nikdy jsem odtud nikoho nevyhnal kvůli jazykové bariéře. Modlitební učebnice mám i v anglickém jazyce, ale je ti jasné, že sis vybral nelehkou cestu víry?'' Zeptal se a znovu mě spaloval jeho pohled. Mrzelo mně, že mu musím lhát, asi to nebyl špatný člověk.
,,Ano, otče, vím to a rád to udělám!'' Pronesla jsem přesvědčeně a on pokýval hlavou.
,,Pak tedy budiž, nechám tě zde studovat, chlapče, ale od svých budoucích mnichů vyžaduji pevnou disciplínu a věrnost řádu, je ti to jasné?'' Dodal a já po kratičké chvilce přikývla.
,,Dobrá tedy. Zavolám jednoho ze studentů, kteří tě tu provedou a ubytují, počkej tu!'' Přikázal mi a tak jsem seděla. Zatímco vyšel ze dveří, jsem se ohlížela po místnosti. Byla zařízená mírně moderně, ale vkusně. Na policích byly vyrovnané knihy, které mi nic neříkaly, ale snažila jsem se to nedávat příliš najevo.
,,Tak tady je Justin. Ukaž mu klášter a okolí a zaveď ho do jeho pokoje, kde se převlékne do hábitu.'' Ozval se za mnou otcův hlas a tak jsem se otočila. Stál ve dveřích s klukem, který byl okolo dvaceti pěti let starý, ostříhaný rovněž nakrátko a měl tmavé oči. Na sobě měl hodně tmavý hábit.
Otec mi vrazil do rukou hromadu těžkých bichlí a pak kývl na kluka, který s ním přišel.
,,Ahoj, Justine, já jsem John a trochu tě tu provedu, následuj mně!'' Představil se ten neznámý a vyzval moji maličkost, tudíž jsem poděkovala otci, popadla tašku a vyrazila za Justinem. Ukázal mi nejdříve pozemky, které jsem samozřejmě jako správný mnich pochválila a následně mně provedl i obrovskou budovou kláštera, až jsme došli k pokoji.
,,Spíme vždy po dvou, zde je ještě místo, tudíž budeš spát tady. Tvůj spolubydlící přijde asi až večer, právě je na theologii. Převleč se, já pro tebe za chvíli přijdu a půjdeme na společnou večeři, kde tě všem představím jako nového studenta.'' Vysvětlil mi a já jsem zalezla do pokoje. Svlékla jsem se, ale pak nastal zádrhel : jak se ten hábit vlastně obléká?
Po pěti minutách úsilí, kdy jsem trnula, že někdo přijde, jsem se do toho narvala. Oddechla jsem si, že je ten hábit celkem volný, tudíž nevyniknou mé vnady, což by byl průšvih.
Své normální oblečení jsem naskládala do tašky, kterou jsem si přivezla s sebou a zastrčila ji pod postel. Poté jsem se posadila na postel, která byla k mému zděšení poměrně tvrdá a čekala na Johna.
Přišel asi za pět minut, kdy zaťukal a vyzval mě, ať ho následuji do jídelny.
Prošli jsme skoro celým klášterem, až se před námi objevily obrovské dveře, které John lehce otevřel a já stanula tváří v tvář mnoha klukům od dvaceti výš. Ačkoliv jsem na to byla připravená, byl to pro mně šok.
Došlo mi, že jestli mi tohle projde, tak to bude zázrak století.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama