Setkání Paddyho s Paddym 41

19. dubna 2008 v 22:43 |  Moje příběhy a práce
Mega rána, která zasáhla mé, pokud se to hodí říct, přátele, na mě překvapivě dolehla víc, než jsem čekala. Hned druhý den jsem zase jela pracovat ke koním, ale bylo to hrozné. Připadala jsem si jako nějaký vyděděnec, který je odloučen od normálního života.
Přemýšlela jsem, jak se musí cítit Paddy, moc jsem se bála toho, co s ním tohle všechno udělá. Ačkoliv jsem ho neviděla přes dva roky, pořád na něj nedokážu zapomenout, je to jako hluboko zadřená tříska, u níž není šance, že by se dala vytáhnout. Odreagování jsem hledala tak, jako jehlu v kupce sena - marně. Už mi i moji známí nadávali, že jsem jako přejetá ropucha, ale přitom k tomu prý nemám důvod. Většina z nich nevěděla o tom,co bylo s Paddym, nechtěla jsem jim to říct.
Jednou napadlo moji dobrou kamarádku od koní, že pojedeme trénovat drezuru do Německa. Souhlasila jsem, ale přitom jsem měla trošku jiné plány...
Odjížděly jsme další měsíc o víkendu, braly jsme s sebou dva koně. Rovnou jsem upozornila Verču, že jezdit bude sama, protože mám jiné starosti. Bez váhání souhlasila, protože sama v cizině ještě nebyla a moc se těšila. Dokonce mě pověřila, abych jí právě já našla nějakou stáj vhodnou k tomuto výletu. Nejdřív jsem chtěla najít nějakou poblíž Gymnichu, ale po chvíli mi došlo, že to je nesmysl, a tak jsem prostě hledala nějakou tu ,,lepší'' stáj. A kupodivu jsem ji i našla, čirou náhodou asi dvacet kilometrů od zámku.
Dojely jsme tam brzy ráno, vyložily a ustájily dva mladé valášky a šly omrknout okolí. Bylo tu krásně, to jsem si hned pochválila. Dokonce i Verča, ,,holka z města'' se divila, jak je tu krásně.
,,Tak, Verunko, jsi v Německu, chtělas trénovat, tak padej! Bacha na jemnou ruku a dávej nepatrné a citlivé pomůcky, jasné? Koně jsou v novým prostředí, tak je dneska neotravuj s nějakýma piruetama ve cvalu, stačí lehká jízdárna, jasný? Je dopoledne, tak na ně buď milá. Navečer už je můžeš trošku procvičit, jo? Já se jedu juknout po okolí!'' Vyhrkla jsem na ni pokyny, které už dávno znala a naštěstí se jimi řídila, takže byla spokojená ona i koně.
Bez dalších řečí jsem se otočila na podpatku a zamířila k busu. Měla jsem v plánu jet za Kellys na zámek a pokusit se dostat k nim.
Cesta mi utekla díky podivným myšlenkám, které se mi honily hlavou i při pěší cestě k zámku. Najednou jsem si nebyla jistá tím, co chci udělat.
Pokud tam teď přijdu, budu působit jako dotěrná moucha. Když mě zahlédnou v okolí, bude to působit úplně stejně.
Stála jsem před branou Gymnichu. Pohlédla jsem na tuto stavbu a oči se mi zaplnily slzami. ,,Ne, musím odejít, tohle není správné!'' Pomyslela jsem si a odcházela, tentokrát parčíkem, pokud se to tak dalo nazvat. A až teď mi to došlo!
Znovu jsem se ohlédla k místu, kde jsem před chviličkou stála a opravdu. Nikde ani jedna holka!
Procházela jsem dál okolo plotu, až jsem si myslela, že tu Kellys nejsou, že mají nové sídlo ukryté před fandy. Jenže pak jsem zaslechla jekot a tak jsem se k tomu místu se zájmem vydala.
Zašla jsem za roh a zahlédla partu několika desítek holek, jak sou otočeny do středu kruhu, který vytvořily. A odtamtud jsem zaslechla povědomý hlas volající o pomoc, ačkoliv jistá jsem si nebyla.
Odstrčila jsem několik holek, za což jsem si pochopitelně vyslechla patřičné názvy pro mou osobu, ale já se chtěla dostat co nejblíž. Povedlo se mi to asi po půl minutě a konečně jsem nabyla jistoty.
Ty bláznivý slepice se tu vrhaly na Seana, který sice vyrostl a zesílil, ale ubránit se neměl šanci. Prorvala jsem se až k němu a čapla ho za ruku. Potřebovala jsem se s ním dostat pryč od těch kravek, protože Sean byl vyděšený a unavený z tohoto marného boje. Začala jsem se kolem sebe bít lokty, protože po dobrém to nešlo. Takových ran, škrábanců, tahanců za vlasy a podobně, jsem neschytala za celý život tolik, jako teď. Jenže už šlo o čas. Po chvilce jsem se jakžtakž probila ke kraji skupiny, tudíž jsem si totálně hotového Seana hodila na záda a tryskem se hnala k bráně. Už za běhu jsem řvala na bodyguardy, ať okamžitě odemknou, nebo je pak pomlátím na jednu hromadu. Musím uznat, že jsem byla vytočená na nejvyšší míru. Bodyguardi neváhali a odemkli.
Zaběhla jsem se Seanem na zádech až ke vstupním dveřím do Gymnichu, kde jsem si ho, celá ufuněná a úplně rudá, sundala ze zad, abych zhodnotila, jak na tom je. K mému potěšení na tom byl docela dobře.
,,Žiješ?'' Zeptala jsem se ho na rovinu, on se usmál a přikývl.
Posadila jsem se na trávu. Teprve teď mi došlo, jak se mi klepou ruce a nohy a jak mi tluče srdce jako o závod.
,,A ty jsi v pohodě?'' Zeptal se, načež jsem přikývla. Na ruce jsem si všimla dlouhé rýhy od něčích nehtů. Donutilo mě to ke šklebu.
,,Tak já půjdu, díky za pomoc.'' Usmál se na mně, tudíž jsem mu úsměv oplatila. Otočil se, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Ještě jsem si prohlédla ruce, na kterých škrábance sice byly, ale nebylo to nic vážného a tak jsem se zvedla k odchodu. Vracela jsem se pěšky cestou k bráně, která nebyla tolik obléhaná, když se otevřela a dovnitř vjelo auto. Poodešla jsem ke straně, aby mohlo projet, což také udělalo. Pak jsem zaslechla skřípání brzd a tak jsem se ulekaně otočila. Auto začalo couvat a dojelo až ke mně. Chvíli jsem nechápavě hleděla do černých skel, když se prudce otevřely dveře a vyskočila ke mně Kathy.
,,Zu! Co ty tady děláš? Pojď dovnitř, musíme si pokecat!'' Objala mně, ale já její nabídku odmítla.
,,Ne, Kathy, děkuju, ale musím se vrátit.''
,,A prdlajs, kdysi jsi řekla, že kdybychom cokoliv potřebovali, máme se ti ozvat, ne? A já si teď potřebuju pokecat, takže jdeš dovnitř!'' Zavelela pevně, ale já z jejího hlasu četla i něco jiného. Skoro radost ze shledání, čemuž jsem se, po pravdě, divila. Už jsem tedy neodmítala. Kathy už do auta nenasedla, poslala řidiče napřed a spolu se mnou se vydala ke vchodu, kde jsem předtím seděla totálně hotová, ale to Kathy vědět nemusí, Sean by asi dostal pořádně vynadáno.
Zeptala se mně, co jsem po celou dobu, kdy mně neviděla, dělala, a já jí vyprávěla o Americe.
,,Vím, že jsi tu byla před pohřbem, ale promiň, já tu nebyla, bylo to hrozně náročné.'' Omluvila se mi, ale to nemusela. Chápala jsem ji až moc dobře.
,,Hele, dáš si oběd? Mám navaříno.'' Nabídla mi a tak se jí povedlo změnit téma.
,,Kathy, nechci být nezdvořilá, ale.. Jo, dám si, mám pekelnej hlad.'' Usmála jsem se a i Kathy trošku zazářily oči.
Došly jsme do kuchyně, a Kathy mě posadila ke stolu. Nic se tu, alespoň okatě, nezměnilo.
,,Jé, kde ty se tu bereš?! Já myslel, žes vypadla?!'' Objevil se ve dveřích Sean, a nechtěně Kathy naznačil, že se něco dělo.
,,Seane? Tys tu Zu už měl?'' Zeptala se přísně a klouček sklopil oči. Já udělala totéž.
,,Hele, vy dva, copak se tu dělo, když jsem byla ve studiu?'' Zvýšila hlas tak prudce, až jsem bolestně nakrčila nos. Už odmala nesnáším řev a Kathynin hlas mi tu chce protrhnout bubínky! Ale její výzva nenechala Seana chladným a narovinu jí vyklopil, co se dělo.
,,Kolikrát jsem ti říkala, ať sám nechodíš před zámek?! Je to nebezpečné pro nás všechny, natož pro tebe! Snad tě tato příhoda poučila!'' Řekla ještě a Sean odešel kamsi do patra.
,,Zu, jsem ti moc vděčná, Sean je malý, neuvědomuje si to nebezpečí. Máš to u mně, ale tobě nic není, že?'' Zeptala se ještě, tudíž jsem zavrtěla hlavou, že ne. Musela jsem to Kathy celé odvyprávět a evidentně žasla. Poté mi, kupodivu, vynadala.
,,Jsi normální, takhle riskovat?!'' Zvýšila hlas.
,,Kathy, mě to bylo jedno, chápeš? Kdybys ho tam viděla ty, taky se pro něj vrhneš!'' Přetočila jsem to, aby viděla i ten druhý pohled. Pochopila to. Už mi nic nevyčítala.
Náhle se rozrazily dveře.
,,Sim tě, co tu řveš?! Sean za mnou přiběhl, že dostal vynadáno za to, že byl sám venku, ale nechápe, co blbneš, když ho zachránila nějaká holka!'' Vletěl dovnitř Paddy a pohled zařezával na Kathy. Mě se stáhlo hrdlo a snažila jsem se být co nejmenší, takže jsem se krčila na židli jako vyděšená myš, na kterou číhá kočka. Paddy byl jiný. Nevím, jestli to bylo těmi vlasy, ale byl jiný.
,,Hele, je to pravda! Sám venku nemá co dělat! A neřvi tu, máme vzácnou návštěvu!'' Pronesla Kathy mírně zvýšeným hlasem i k Paddymu, který se až teď otočil a spatřil mně. Ztuhnul jako já, ale pak jako by se mu do očí vrátila maličká jiskřička.
,,Zu?!'' Zeptal se pro jistotu.
,,Jo, zdravím, Paddy.'' Zamumlala jsem a pohled sklopila na špičky bot, které byly pod stolem.
,,Musím si odskočit!'' Ozvala se Kathy a odešla z místnosti dřív, než jeden z nás mohl protestovat. Je to zvláštní, ale nevěděla jsem, jak se po tom všem zachovat.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama