Setkání Paddyho s Paddym 40

19. dubna 2008 v 22:42 |  Moje příběhy a práce
Pohodlně jsem se opřela, abych si mohla odlehčit bolavý kotník a zadívala se Paddymu do očí.
,,Zu, já ji potkal, když jsem jel z vašeho tábora. Bylo to v Ostravě, seděla na benzínce. Ani bych si jí nevšiml, ale pak si píchala něco do ruky a já jí v tom chtěl zabránit. Došel jsem k ní a nabídl jí, že ji z toho vytáhnu pod podmínkou, že bude u nás. V tu dobu jsem nemyslel, že by bydlela přímo na Gymnichu, ale chtěl jsem ji mít pod dohledem. Evidentně byla hodně šokovaná, že jí tu pomoc nabízím. Najednou mi vyklopila celý svůj příběh a tak jsem ji vzal tedy přímo na zámek. Její otec patří k těm bohatším, ale, jak se sama zmínila, příliš si jí nevšímal, a ona se chytla špatné party. Nevím, jestli mi to budeš věřit, ale už je skoro čistá, podle jejího vyprávění v tom nejela moc dlouho. Ještě pořád je u nás, chceme mít jistotu, že se toho zbaví. A já.....'' Zarazil se a mě došlo, že to co mi chce nejspíš říct, nebude nic příjemného. Pevně jsem se chytla linky, abych sebou případně nepraštila a pobídla ho, ať pokračuje.
,,Já si uvědomil, že bych potřeboval chvíli pauzu. Nemám s ní nic, jenže já bych tu pauzu potřeboval všeobecně, chápeš?'' Zadíval se na mě pohledem, z něhož jsem viděla čiré zoufalství a teď už jsem věřila, že mluví pravdu.
,,Paddy, díky, žes mi to přijel říct, jsem ti za to vděčná a ačkoli to tak možná nevypadá, snažím se pochopit a snad se mi to i daří. Mám to tedy brát jako konec?'' Teď už jsem to nevydržela a z oka mi stekla slza. Jedna osamocená, ale o to procítěnější a bolestnější.
,,To ne!'' Paddy okamžitě přistoupil ke mně, zvedl mi bradu a já se mu zadívala do modrých očí plných bolesti.
,,Jen potřebuju pauzu, abych si všechno urovnal v hlavě....''
,,Paddy, pokud ti to pomůže, pak souhlasím. A díky, žes přijel.'' Pokusila jsem se o úsměv, ale marně. Ale ten náznak spatřil.
,,Děkuju, Zu, za všechno!'' Objal mě a já jeho. Teď už jsme tedy nebyli pár...
,,Já pojedu.'' Řekl potichu a já přikývla hlavou.
,,Sbohem Paddy. Hodně štěstí a klidu!'' Popřála jsem mu to, co jsem si i já přála z celého srdce.
,,Jenom : Jak se jmenuje ta, které jsi pomohl?'' Zeptala jsem se, protože mě to z neznámého důvodu zajímalo.''
,,Kira. Sbohem a děkuju ti za všechno!'' Vyslovil poslední větu, Urychleně mě krátce políbil, otočil se na patě a odešel. Ruce, které doteď svíraly linku, mi povolily a já sklouzla podél ní. Z očí se mi koulely slzy jako hrachy a já se jim ani nebránila. Když přišla Nela s Míšou, neřekla ani slovo a jenom mě objala, ale to teď bylo marné. Léčení srdce je nadlouho...
Až asi za měsíc jsem se dokázala soustředit i na jiné věci, než na Paddyho, ačkoliv drtící vzpomínky žily dál. A to prázdné místo v srdci také.
Rozhodla jsem se jít do práce, kde budu mít kolem sebe koně, abych jim zasvětila své dny. Díky tomu jsem se dokázala odreagovat a alespoň na chvíli zapomenout.
Na Kelly family jsem nezanevřela, i nadále patřili k mým milovaným skupinám, ale snažila jsem se vyhýbat písničkám, které zpíval Paddy. Občas jsem zabrousila k časopisům, kde o této skupině byla zmínka, ale četla jsem jenom něco.
Vlastně jsem se pomluvám v novinách hodně vyhýbala. Uběhl rok, já po dlouhý době překonala strach a vrhla se plnou parou na předělávání problémových koní. Byla to moc nebezpečná práce, hlavně v ohradě, kdy je kůň ve volnosti a pokud mu rupne v bedně, může i zabít. Já mám asi štěstí, žádný z těch údajných zabijáků se o to, zatím, nepokusil.
Zajela jsem si na menší dovolenou do USA, na farmu známého horsemana, Montyho Robertse, a požádala jsem ho, aby mě něčemu přiučil. Souhlasil, ale zachmuřil se při mé poznámce, že peněz moc nemám. Nakonec přišel s nápadem, že tam zůstanu a všechno si odpracuji. A já? Souhlasila jsem. Nastala práce kolem koní a zase práce, na truchlení skoro nebyl čas. Na té farmě se mi zalíbilo, bezva koně, i lidé a tak jsem tam zůstala další rok. Byl tu klídek, ale ne nuda, což bylo jenom dobře.
Jednoho dne jsem si po ránu zase vzala noviny, které jsem si donesla z města. Po jejich rozevření jsem ztuhla. Ten kluk... Jenomže....
Byl to Paddy, ale ostříhaný nakrátko. Tak tohle byl obrovský šok i pro mně. Proč, proboha? Zbláznil se? Tato informace mě skolila, rozevřela staré vzpomínky. Proč to udělal...
Po zbytek dne jsem byla tak mimo, že jsem dvakrát spadla z koně, kterého jsem dřív jezdila úplně v pohodě. Jenže co nadělám?
Po měsíci, kdy jsem se dala do kupy, mi napsala mamka, že už bych se mohla vrátit domů, protože mě hrozně dlouho neviděla. S těžkým srdcem jsem souhlasila.
Přílet byl celkem dojemný, máma s tátou mi padli kolem krku, ale hláškami typu : ,,Tys nám tak chyběla!'' ,,To jsem se na tebe těšila!'' ,,To byla doba, než jsi dostala rozum a vrátila se!'' mně opravdu nevzrušovali.
No, netrvalo ani dva dny, a začala jsem zase pracovat ve stáji, kde jsem dělala před odletem do Ameriky a právě tady jsem plně využívala nových zkušeností, které mi Monty předal. Všichni staří kamarádi se divili, že si poradím i s koňmi, ke kterým nešli ani starší a zkušení koňáci. Mě to bylo jedno, pokud zvíře bude stát o mou pomoc, dám mu ji!
Jednoho dne jsem zase otevřela noviny, kde se psalo o tom, že zemřel otec rodiny Kelly. Byla to rána pod pás, ačkoli jsem ho vlastně nikdy nepoznala, jelikož rodinu dirigoval většinou z Irska.
A jako bonus nezapomněli novináři zkritizovat Paddyho, že napadl dotěrného fotografa. A mě v tu chvíli popadl vztek, jaký už dlouho ne. Já se mu nedivím, taky bych ho napadla, ale ode mě by to nerozdejchal! Zatracený novináři, jsou vlezlí, až to bolí!
Bylo mi Paddyho a celé jeho rodiny moc líto, doufala jsem, že jsou stále na Gymnichu a tak jsem se tam vydala. Poznají mě vůbec?
Tyto a podobné myšlenky mi zabraly celou cestu do Německa a pak i na Gymnich. Už u brány jsem si uvědomila dost zásadní problém : nedostanu se skrz ni kvůli bodyguardům!
Zkusila jsem jít k zadnímu vchodu, ale i tam jich pár stálo. Nezbývalo, než to zkusit po dobrém.
,,Prosim vás, pustíte mě? Potřebuju nutně mluvit s Kathy!'' Vyjelo ze mně, jelikož když řeknu něco o Paddym, můžu na vstup už tuplem zapomenout!
,,Je to možný, že ještě pořád budou ty fans otravovat?!'' Utrhl se na mě vztekle jeden, ale pak ho další zadržel.
,,To nemůžeš slušně!'' Vynadal mu a obrátil pohled na mě a začal se omlouvat.
,,Promiňte, Dave je trochu- Zu, jste to vy?!'' Zavolal náhle a já v něm poznala dobráka Zacha.
,,Jasný, že jo! Zachu, pustíte mě dovnitř? Musím s nimi mluvit!'' Zaprosila jsem ihned a on mi beze slova otevřel bránu.
,,Moc děkuju!'' Zavolala jsem, ale to už jsem se řítila ke vchodu Gymnichu. Ani jsem si neprohlížela, co se doteď změnilo, prostě jsem běžela po paměti. Drze jsem rozrazila dveře, ale to už bylo pozdě na zvonění. Vtrhla jsem do chodby a ocitla se tváří v tvář Maite. Ze zarudlých očí a zničeného výrazu bylo jasné, že ji to hrozně moc zasáhlo, čemuž jsem se vůbec nedivila.
,,Maite, je mi to hrozně moc líto!'' Zavolala jsem a rozeběhla se k ní. Bez dalšího slova jsem ji objala, což ji evidentně děsně šokovalo.
,,Kdo?'' Nechápala. To mě ranilo... Ona si mě nepamatuje...
,,Já myslela... Tak promiň, jsem pitomá.'' Řekla jsem sklesle a otočila se k odchodu. Tohle byla podpásovka...
,,Zu?'' Ozvala se za mnou nejistě a já se na ni otočila.
,,Přeci jenom jsi mě poznala! Maite, já se moc omlouvám, že jedu tak nevhod, ale chci jenom říct, že kdybyste cokoliv potřebovali, stačí slovo a já.. Moc vám toho dlužím!''
,,Zu.. To je.. Dobrý... Papá bude pohřbený v Irsku, víš? Dnes večer s celou rodinou odjíždíme.'' Vysvětlila mi...
,,Aha. Maite, opravdu mě to mrzí.. Vážně pro vás nic nemůžu udělat?'' Zeptala jsem se ještě, ale zdrceně zavrtěla hlavou. ,,Bohužel.''
,,Tak já pojedu zase pryč.''
,,Už teď?'' Podivila se, ale já z jejího hlasu cítila jistou lhostejnost, kterou jsem moc dobře chápala.
,,Zu!'' Ozval se za mnou hluboký hlas, který jsem po chvilce přemýšlení poznala. Angelo! Po těch dvou letech se z něj stal pořádný chlapík, to jsem musela uznat.
,,Ahoj!'' Pousmála jsem se, ale i jeho tvář vypadala silně ztrhaně. Objali jsme se a já byla nucena vyslovit tu odpornou větu, kterou jsem nenáviděla, ačkoliv byla krátká, ale mě přišla hnusná. A ta její slova.. Děs, ale slušnost je nutná.
,,Upřímnou soustrast! Opravdu je mi to líto, ačkoliv osobně jsem ho nepoznala.... Tak já pojedu.'' Ozvala jsem se a Angelo se na mě zadíval hluboce a pronikavě.
,,Musíš?''
,,Ano, Angelo. Přijela jsem, kdybych mohla s čímkoliv pomoct, protože jsem vám za hodně vděčná, ale prý to nepotřebujete, tudíž je na čase odejít.''
Všimla jsem si, jak se chtěl na něco zeptat, věděla jsem dokonce, čeho se to týkalo, ale nakonec se zarazil. Ještě jednou mě objal.
,,Ahoj. Paddy o tobě rád uslyší.'' Zašeptal. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.
,,Kde vlastně je?''
,,Už v Irsku, zařizoval s Johnem, Kathy a Patricií vše kolem pohřbu. My tam jedeme dnes..... Tak se měj.'' Popřál mi. Pak jsem ještě jednou objala Maite a odešla. Další z bolestných návratů domů....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama