Setkání Paddyho s Paddym 36

19. dubna 2008 v 22:38 |  Moje příběhy a práce
Konečně začala ta pravá zábava! Postupně jsme pustili všechny pecky, které kdysi bombardovaly rádia a my všichni jsme se vlnili v rytmu hudby, včerejší únava nebyla téměř znát.
,,A jedeme, vážení, dáme si jahody mražený!'' Zvolala Evča a všichni dělali hovadinky pěkně do refrénu. Já jsem rozjela vláček, takže jsme lítali po hangáru jako šílenci, kdyby tohle někdo natáčel, bude nás mít za partu zfetovaných opilců, ale tak to nebylo. Jen jsme se vrátili do dětských let.
,,Slaví někdo něco?'' Zeptal se Mára, ale nikdo se nepřihlásil.
,,Tak dáme hobla na zdraví všem!'' Zvolal, čapl mě za ruce, protože jsem stála nejblíž a Dan mě chytil za nohy. Začali se mnou houpat sem tam a nutno uznat, že je to fakt legrace, létala jsem si jako na řetízkovém kolotoči.
,,Do háje, moje ruka!'' Zaječel Mára a pustil mě. Vylétla jsem do strany, a protože mě šokovaný Dan pustil, narazila jsem do židlí, které se na mě sesypaly, jelikož je vedoucí předtím dali na hromadu, aby bylo víc místa.
Při dopadu jsem si dala trochu do hlavy, ale jinak nic vážného. Se smíchem jsem ze sebe sházela všechny židličky a vylezla. Vedoucí na mě hleděli plni šoku a evidentně i obav, ale hned se začali smát se mnou. Došla jsem se napít z pet lahve, kterou jsem měla danou na stolku, ale to už začala hrát moje oblíbená písnička.
,,Jé, poupata!'' Zvolala jsem, když se z reproduktorů začalo ozývat : ,,Krásný úděl máme dnes...'' a jako na povel jsme všichni jakoby cvičili, což zase nechápal Paddy, tudíž jsem mu vysvětlila, o co šlo ve spartakiádě.
,,To zní hezky, tak si jdeme pořádně zablbnout, ne?'' Navrhl, chytl mě za ruku a jeli jsme jako na nějakém kozáckém sjezdu. Jednou oba nohu nahoře, jednou ruku, pak jsme ze dřepu skočili do kliku a zpět a zase tančili jako malé děti. Byli jsme hrozně udýchaní, ale to nám moc nebránilo v návratu k normálnímu tanci s ostatními.
Za chviličku jsem si všimla, že Dan sedí sklesle na židli a kouká kamsi do neznáma. Odběhla jsem k němu, popadla ho za ruku a chtěla ho vytáhnout mezi nás, ale marně, seděl neuvěřitelně zapřeně.
,,Hele, zvedej zadnici, flákat se tu nebudeš!'' Zakřenila jsem se na něj a znovu zabrala, jenže tentokrát byl moc rychlý on, mě ujely nohy a skončila jsem před ním, posazená na zadku, s výrazem, jaký má koza, když dostane výprask za to, že někomu sežrala tričko.
,,Co blbneš?'' Řehtal se mi, tudíž jsem se zvedla a přidala k jeho výtlemu. Došli jsme na parket, kde jsme začali blbnout pro změnu spolu. Nakonec jsme tím nakazili všechny, ale mě se po chvíli z toho všeho motala hlava jako blázen, tudíž jsem se nenápadně vypařila a šla ven na terasu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Potřebovala jsem to a za chvíli jsem si všimla hvězdiček na černočerné obloze, jak se na mě smály z výšky několika, možná tisíce, kilometrů a já k nim vyslala úsměv.
,,Už zase utíkáš od ostatních?'' Ozval se za mnou povědomý hlas, v němž jsem poznala Honzu, za kterým se pak vynořili všichni vedoucí.
,,Neutíkám od vás, ale za čerstvým vzduchem!'' Ušklíbla jsem se a pohlédla ke hřišti, na němž jsme ještě odpoledne běhali s děckama. Začala jsem silně pociťovat únavu dnešního dne, a kolena mi pomalu vypovídala službu. Asi bychom měli jít spát. Jenže milí kamarádi se teď o něčem začali dohadovat, tudíž jsem se pouze posadila na podlahu a hleděla na ně, jenže po chvilce mi začali mizet v mlze.
Probudilo mě podivné povlávání mého těla a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mě Dan nese někam do neznáma.
,,Kam se jde?'' Zeptala jsem se, načež hned zastavil a vydechl : ,,No ty si dáváš na čas! To se ti tak chtělo spát? Vždyť jsi zalehla na ledové dlažbě, tak jsem tě vzal, že tě dám alespoň do pokoje.''
,,Dane? Kdepak je Paddy?'' Zeptala jsem se najednou a projelo mnou silné mrazení a zlá předtucha.''
,,Klid, už spí, my jsme totiž odešli a ani si nevšimli, že chybíš. Hele, Paddy není moc zvyklej pít, viď?'' Zeptal se a mě došlo, co znamenalo to zlé tušení.
,,Ne!'' Pronesla jsem nevěřícně, ale jeho kroucení hlavy mě přesvědčilo o opaku. Takže Paddýsek se opil!
,,Ale neboj, zarazil jsem ho včas, jenom se mírně motal!'' Uklidnil mě honem Dan, a já se jenom škodolibě uchichtla.
,,Doufám, že ho od dalšího bumbání ta zítřejší opice odradí. A vůbec, klidně mě pusť, já v pohodě dojdu!'' Obula jsem se do něj se smíchem a on mě s poznámkou : ,,Jak je libo, slečno!'' Pustil na zem. Šli jsme vedle sebe, on došel ke dveřím mého společného pokoje s holkama, popřál mi dobrou noc a odešel. I já zůstala stát, dokud nezmizel. Moje touha po spánku zmizela. Po pohledu na mobil jsem zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno. Chvilku jsem přemýšlela, ale pak už jsem si to namířila rovnou ven, lesní pěšinkou k louce, ale zarazil mě stín, který byl asi metr přede mnou, tudíž jsem rychle skočila za strom, aby mě ten neznámý nespatřil. Pokračoval v cestě na louku, došel do jejího středu a tam se zastavil a posadil. Pozorovala jsem ho, stále ukrytá za stromy, ale pak jsem zaslechla velice známý hlas, kterým mě oslovil, a srdce se mi rozbušilo jako zvon.
,,Nazdárek, Zu, dlouho jsme se neviděli, co říkáš?''
Byl to Tomm. Nevím, jak, nevím, proč, ale jedno bylo jasné. Dobré úmysly asi mít nebude, že?
Vystoupila jsem zpoza stromu a pohlédla na něho tak nenávistným pohledem, až jsem z jeho očí na chviličku vyčetla úlek, ale po chviličce se tvářil, že je v převaze.
,,Nenapadlo mě, že mě vyčmucháš takhle brzy, ale stalo se. Škoda, žes toho nevypila víc, to už by ses neprobudila!'' Dodal vztekle a mě bylo jasné, proč jsem sebou na terase tak rychle praštila. Ten šmejd mi dal něco do pití a má nás všechny na háku!
,,Ahoj Tomme, to je mi ale překvapení! Copak bys rád?! Snad se nejdeš omluvit za toho hřebce!'' Pronesla jsem hlasem ostrým jako břitva. Skoro jsem nepoznávala sama sebe, kam se poděla ta klidná, vysmátá, věčně ukecaná holka?
,,Ne, to opravdu nejdu!'' Zasmál se ironicky a náhle se skokem hbitým jako kočka ocitl za mnou, ruku mi zkroutil za záda a nenávistným hlasem zasyčel : ,,Ještě jsme spolu neskončili, pamatuješ?'' Cítila jsem jeho dech těsně na tváři, přestože jsem k němu byla zády. Tak silně byl na mě nalepený a o to bolestněji mi ruce kroutil za zády.
,,Tak pamatuješ?!'' Zvýšil nepatrně svůj šepot, a já si kvůli bolesti musela kleknout, protože jinak by mi ruce zlomil. Jenže přeci tu v noci nebudu volat o pomoc, ne? Stejně by mě nikdo neslyšel!
,,Jen si pamatuju, žes mě měl nechat na pokoji!'' Zasyčela jsem vztekle.
Jeho stisk povolil a já bolestí dopadla obličejem rovnou na louku, ale hned jsem se zvedla a hleděla mu do nenávistí přímo znetvořených očí. Že mě praští, jsem poznala předem, tudíž jsem si před obličej nastrčila ruce. Byla to pořádná rána. Ale možná spíš pro něho, protože vyjeknul a třel si klouby. Došlo mi, že narazil na moje ruce špatným úhlem, tudíž ho to bolelo víc, ale i moje zápěstí viselo skoro na vlásku. A musím uznat, že to bolelo pekelně, ale já se musela dostat od něj pryč, protože, přes veškerou moji snahu, byl vypracovanej od koní a sílu měl větší, než já, alespoň teď v noci.
Rozeběhla jsem se loukou zpět k lesu, kde jsem viděla možnost úkrytu ve stínech stromů, ale už začínalo svítat, tudíž to byly plané naděje. Přišla jsem si, jako kdybych hrála v nějakém hororovém filmu, kde mě to, co je za mnou, bez přemýšlení zabije.
,,A mám tě!'' Ozval se Tomm těsně za mnou, sevřel mi krk do kazajky a já se pod tíhou jeho těla a také díky noční únavě zřítila na zem jako shnilé jablko. Seděl mi na zádech a svou kazajku evidentně nehodlal ani omylem povolit, tudíž jsem svou poslední naději viděla v jednom mém oblíbeném triku, který mi už nejednou zabral.
Přestala jsem se snažit jeho ruce odtáhnout, prudce jsem švihla hlavou dozadu a ještě prudčeji se otočila, takže jsem ležela na zádech. Nevím, kde jsem v sobě našla tu sílu, ale praštila jsem překvapeného Tomma do obličeje tak silně, že se ze mě odkulil a já získala sekundy k tomu, abych se připravila na nejkrutější a nejspíš poslední boj ve svém životě. Dokázala jsem se postavit.
Tomm nezklamal. Nejspíš vinou únavy psychické i fyzické jsem se po jeho ráně pěstí do obličeje svezla k zemi, a teď už mi bylo všechno opravdu jedno. Stoupl si nade mě s výrazem vítězství, napřáhl se nohou a nakopl mě rovnou do břicha. Bylo mi to jedno. Asi jsem na něj koukala jako zmučené zvíře, které čeká na svůj konec.
,,Tak co, mám tě zabít hned, anebo až potom?'' Zašklebil se Tomm a já si ještě všimla, že mu z nosu a dokonce i z pusy crčí krev. Přeci jenom jsem se trošku ubránila.
Jenže teď už jsem neměla síly. Ani jsem se nehnula a jen čekala na svůj další osud. Jenže, kdo ví proč, jsem cítila, že mě Tomm dnes nezabije. A vysvětlení mého zdání jsem objevila za momentík.
Zaslechla jsem křupání větviček pod něčíma nohama, ránu a bolestný výkřik Tomma, který se náhle zhroutil vedle mě a evidentně byl v bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama