Setkání Paddyho s Paddym 23

19. dubna 2008 v 22:26 |  Moje příběhy a práce
Bohužel, ten výstřel se neozval. Řev, který se okolo mě spustil, se ozýval jakoby z velké dálky. Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale nebylo to potřeba, Paddy mě vedl. Až po chvilce jsem se začala probírat z omámení a pohlédla do očí kruté realitě.
,,Musíme k organizátorům. Je mi to líto,'' oslovil mě Patrick. Neřekla jsem ani slovo.
V místnosti vládl zmatek a pobouření. Z každé strany jsem slyšela, že tohle se ještě nikdy nestalo a proč se tomu nezabránilo.
,,Musíte podstoupit výslech.'' Zařval mi kdosi do ucha, až jsem sebou trhla. Copak nemůže mluvit normálně?
Na jeho otázku jsem neodpověděla. Asi odpověď ani neočekával, protože ihned pokračoval : ,,Nesmíte opustit Německo, protože tohle se bude vyšetřovat, je to jasné?!''
,,Bude s námi na Gymnichu!'' Odpověděl Paddy dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Sice jsem chtěla protestovat, ale zničehonic mi selhal hlas. Už jsem neměla sílu, ani vůli, jakkoli se bránit.
,,Pojď. Už toho bylo dost. Pojedeme k nám, myslím, že Kathy už to s tím tvým trenérem domluvila, takže jdeme.'' zašeptal mi do ucha. Zůstala jsem stát a pohlédla mu do očí. Já přece nemůžu odejít. Kde je Paddy? Co s ním udělali? Tyto, a všelijaké další otázky se mi honily hlavou, ale nevyslovila jsem žádnou. Nakonec jsem se se sklopenou hlavou za Paddym vydala. Došli jsme k jejich autobusu, který byl schovaný za pořadatelskou budovou. Bála jsem se pohlédnout na všechny své přátele, protože jsem už z toho ticha četla zaraženost.
Beze slova jsem nastoupila a Paddy mě dovedl k jedné ze sedaček, na kterou jsem se usadila. Zůstal vedle mě. Můj pohled zamířil ven a já ho spatřila. Tělo mého hřebečka se odváželo pryč a já ani nevěděla kam. Tento den měl být slavnostní, ale skončil tragicky.
,,Zu, musíš to překonat. Bude to těžký, ale slib mi, že nic nevzdáš!'' Požádal mě Paddy a stiskl mi ruku. Chtěla jsem se na něj otočit a poděkovat, ale nedokázala jsem to. Zůstala jsem opřená o okno a nepřítomně hleděla ven.
V celém autobusu vládlo doteď ticho. Ten tam byl smích, který nás provázel při poslední společné jízdě. Připadalo mi to jako smuteční jízda. Seděla jsem tu tak, jak jsem spadla. V jezdeckých botách, saku, jenom přilba mi spadla a já si ji už nenasadila.
Takové myšlenky mě provázely po celou cestu, než Joey zavolal, že už jsme tu. Teprve teď mi došlo, že míjíme stovky fandů, kteří už zjistili, kde mají Kellys nové sídlo. Všichni, kdo mě spatřili, se zarazili, protože poznali, že já, byť s delšími vlasy, určitě nezapadám do rodinného klanu.
,,Pojď, zavedu tě do pokoje, jo?'' Patricia. Ani jí jsem nedokázala věnovat jediný pohled a jen slepě jsem ji následovala. Vyšli jsme po schodišti a ž k místnosti, která prý má být moje. Podala mi čisté tričko.
,,Prospi se. Po téhle události ti to jedině prospěje. Věř mi.'' řekla mi a tak jsem se po Patriciině odchodu svalila do postele a usnula dřív, než jsem pokládala za možné. Měla jsem jediný sen, který se neustále opakoval a byla to ta část mistrovství, kdy se hřebec vzepjal a po následném výstřelu se i se mnou zřítil na zem.
Po probuzení jsem vyšla z pokoje a hledala kuchyň, abych uhasila mučící žízeň. Jenže kde tady najít kuchyň? Navíc mi bylo nesmírně blbý prohledávat cizí dům, natož zámek, ačkoliv menší.
,,Hledáš něco?'' ozval se vedle mě Jimmy.
,,Jimmy, máte tu něco k pití?'' zeptala jsem se na rovinu.
,,Jasan, pojď za mnou. Beztak je většina z nás v kuchyni.'' Zavedl mě tam a nemýlil se. Angelo, Paddy, Barby, Maite, Kathy a Patricie, ostatní byli nevím, kde.
,,Prospala ses?'' zeptala se mě hned Maite. Zavrtěla jsem hlavou a přiznala přede všema.
,,Neustále se mi o tom zdálo, pořád dokola.''
Jimmy mi podal skleničku s vodou a já se posadila ke stolu na volnou židli mezi ostatní. Chvíli jsem hleděla, jak se ta voda pohupuje, a teprve potom jsem ji do sebe najednou vyklopila.
,,Bude se to řešit. Zajímalo by mě, kdo to udělal.'' pronesl Angelo. Se sklopenou hlavou jsem se zařekla k tvrdé pomstě.
,,Za tohle Tomma zničím. Ještě uvidíme, kdo koho zničí!'' Jeho jméno jsem cedila skrz zuby jako mokrý písek.
,,Cože? Tomm?'' vylétl Paddy a zapíchl do mě pohled. Cítila jsem to, ačkoliv jsem koukala do stolu. Teď jsem přikývla.
,,Ano.''
,,Ten parchant! Zažalujeme ho!'' Navrhl Angelo. Prudce jsem vzhlédla.
,,Tohle si vyřeším sama, Angee.'' Zamítla jsem rezolutně.
,,Blázníš? Sama moc dobře víš, čeho je schopnej!'' ozval se Paddy. Přikývla jsem, že vím. Ale jsem paličatá.
,,Konec debaty, vážení, ráno moudřejší večera. Zu, vyznáš se tu trochu?'' Ozvala se Kathy. Pokrčila jsem rameny.
,,Paddy? Provedeš ji tu?'' zeptala se mladšího bratra. Ten přikývl.
,,Tak jo. Jináč já jdu spát, Angelo, ty bys měl jít taky. Zítra musíme zase zkoušet.'' dokončila a s přáním dobré noci odešla.
,,Pojď, ukážu ti to tu.'' vyzval mě a tak jsem ho následovala. Postupně mi ukázal všechny chodby a sklípek, kam chodí zkoušet.
,,Je ti líp?'' zeptal se najednou. Jenže co mu mám říct? Že jsem s ním ráda, ale ta cena za to se mi zdála moc vysoká? Nebo že je mi tak mizerně, že to nepochopí?
,,Ujde to.'' Řekla jsem nakonec. Paddy mě k sobě přitiskl a hladil mě po vlasech. Trochu tím zaplnil to bolavé, prázdné místo v mém srdci.
,,Dík,'' zašeptala jsem. Paddy mě nepouštěl a já mu za to byla vděčná.
,,Neboj se, přebolí to. Ani nevíš, jak jsem se lekl, když ten kůň spadl. Ale hlavně to vypadalo, že postřelil tebe.''
,,Bylo to děsný, Paddy, to mi věř.'' Přiznala jsem.
,,Bude lepší jít už spát. A ještě něco: až budeš venku, dej si pozor na ty holky, občas mají blbé nápady.'' varoval mě a pak už jsme vycházeli po schodišti k pokojům. Otevřela jsem dveře, ale hned nato jsem se ještě jednou otočila k Paddymu a políbila ho.
,,Paddy, díky za všechno.'' Paddy mi věnoval jeden ze svých hezkých, ačkoli trochu smutných úsměvů a poté odešel.
Zalehla jsem do postele a přemítala nad dnešním dnem, který byl jedním z nejhorších v mém životě. Cítila jsem bezmocnost a hlavně bolest.
Jak jsem tak přemítala, vzpomínala jsem na své začátky s Paddym, od prvních pádů, po první závody. Teď jsem se ani slzám nebránila a nechala je volně stékat po tvářích, protože mi přišlo zbytečné v sobě dusit smutek.
A pak mě to napadlo. Proč se venku neprojít? Pročistit si hlavu, naposledy se s hřebcem rozloučit..
Vylezla jsem z postele, prozkoumala skříň, která byla hned vedle okna. Našla jsem tam džíny. Kupodivu mi padly celkem dobře, jen byly trošičku delší, ale to v noci nikdo neuvidí. Vyšla jsem z pokoje a co nejtišeji za sebou zavřela a vydala se po schodišti dolů a ven.
Šla jsem tam, kam mě nesly mé nohy. A pak se přede mnou zableskla vodní hladina. Posadila jsem se u jezera, které lemovaly stromy. Šustění jejich listí a pobíhání vlnek bylo nádherné. Nade mnou se jakoby smutně usmíval měsíc, ale v tuto chvíli se mi jako jeho název více zamlouvala Luna. Lehla jsem si, abych mohla pozorovat celou noční oblohu.
,,Hřebečku můj milovanej, já nikdy nezapomenu, rozumíš? Díky za to, co jsi mi dal a odpusť mi, že jsem si ho nevšimla dřív. Mrzí mě to! Doufám, že si tam na těch věčných pastvinách užíváš.'' zašeptala jsem. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale spadla hvězda. Loučil se se mnou? Nebo to byla jenom náhoda?
,,Měl tě rád.'' zaslechla jsem. Kupodivu mě to překvapilo jenom mírně.
,,Paddy?''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama