Setkání Paddyho s Paddym 22

19. dubna 2008 v 22:26 |  Moje příběhy a práce
A tak mi s Paddym začal tvrdý trénink, proložený vyjížďkami a přirozenou komunikací mezi koňmi a lidmi, což byla novinka. Roman mi poradil, ať vezmu Paddyho k sobě na chalupu do hor a vyjíždím s ním v klusu kopce, aby si pořádně rozšířil plíce a ještě více nasvalil nohy, protože mistrovství světa je ten nejtvrdší závod, jaký jsem kdy jela. O jeho slovech jsem nepochybovala, jednou jsem sledovala takové závody, a některé skoky ve mě budily přímo panickou hrůzu.
Paddymu se na horském vzduchu vyloženě líbilo, tudíž jsem ho jen tak, mimo soutěž, přihlásila na parkurové závody ve stájích, které od nás byly asi deset kilometrů. Paddy je by je s přehledem vyhrál. Ačkoliv jsme jeli jenom mimo soutěž, zatleskalo nám publikum víc, než vítězné klisně, a že nejela špatně!
Když jsme se zase vrátili domů, uvítal mě Roman s přihláškou v ruce.
,,Tak už to přišlo! Bude to v Německu, na jejich nejlepší závodní dráze, koukal jsem na to na internetu. Musíš makat, protože se tam můžeš bez problémů zabít, a to si nedělám legraci!'' pronesl mírně zvážnělým hlasem, když jsem se začala usmívat.
,,No co, v nejhorším to vzdám. Radši se vrátím s ostudou, než aby se něco stalo mě, nebo nedejbože tomuhle koníčkovi.'' řekla jsem zcela vážně a pročesávala Paddymu hřívu.
,,Jo, všiml jsem si, že s ním v poslední době hodně jezdíš jenom na ohlávce, ale neblázni. Na závody musíš mít předepsanou výstroj, jinak tě diskvalifikují, což doufám, víš.'' pokáral mě. Bezmocně jsem pokrčila rameny.
,,Já vím. Však pojedu jako vždycky'' dodala jsem.
,,To musíš, z toho koně je hvězda, pokud sis nevšimla. Lidi, kteří mi telefonují, hrozně nadávají, když zamítnu jejich nabídku na koupi. Jeden mi vyhrožoval, že jestli mu ho neprodám, tak mě zažaluje, anebo přijde na způsob, jakým ten kůň nebude náš!''
,,Debil. On by ho brzo vrátil, jen co by měl od Paddyho zpřelámané všechny kosti!'' zasmála jsem se ironicky, za což mi Roman vynadal. Prý si dělám ze všeho legraci. Jenže jak mu vysvětlit, že takhle si legraci dělám, ale jinak bych nejraději jenom brečela, protože je mi děsně smutno?? Věděl o tom jenom můj milovaný kůň, kterému jsem se už mnohokrát vybrečela na vyjížďce do hřívy.
A za měsíc už to tu bylo. Jelo se do Německa na největší zkoušku našeho života!
Atmosféra byla zase velkolepá a všude vládl zmatek. Nikdy předtím jsem neviděla tak nádherné a vypracované koně.
Vyjeli jsme den předem, aby se kůň přes noc trošku adaptoval, což se povedlo.
Čekala nás drezurní zkouška, kterou jsme zvládli celkem bez problému, zdálo se mi, že Paddy je plný energie, jako ještě nikdy. Piaffa byla uvolněná a jemná, dopady sotva citelné. V pasáži jsem cítila, jak jemně došlapuje.
Nebylo tedy divu, že po předvedení piruety ve cvalu, v níž jako by ani nedošlapoval, jsme získali plný počet bodů. Dočasně jsme tedy byli na prvním místě, což nebylo na škodu.
I zkouška v crossu byla v pořádku, Paddyho vysvalená záď díky klusu v kopcovitých horách byla jen k užitku.
Ale největší šok mě čekal, když jsem ve stáji hřebce odsedlávala a za mnou se ozval moc po vědomý hlas plný veselí.
,,Nazdar Zuzi!'' prudce jsem se otočila.
,,Maite! Co tu děláš? Já tě tak ráda vidím!'' objaly jsme se.
,,My četli v novinách, že tu bude takové mistrovství a Joey si všiml tvého jména, když tam psali, jací jezdci mají naději na úspěch. Nejdřív jsme váhali, ale po pohledu na tvou fotografii, na níž jste se s tím koněm hnali vodou, jsme si byli jisti, že jsi to ty! A my si tady v Německu koupili zámek Gymnich, takže jsme se rozhodli, že se sem pojedeme podívat.'' vysvětlila mi a já nestačila valit oči. Oni jsou tady! A i kdyby tu byla jenom Maite, i tak moje nálada vylétla k vrcholné hranici.
,,A to jste tu všichni? To je neuvěřitelné!''
,,No jasný! Ale tenhle závod jsme sledovali jen z televize, abychom tu nebudili přílišný rozruch, pořadatelé nám uvolnili jednu klubovnu. Ale na skoky se půjdeme podívat, to se spolehni! A koukej vyhrát!'' dodala. Poděkovala jsem jí, protože do mě vjela po dlouhé době energie jako blázen.
Jenže pak už jsem se musela připravovat na zítřek, a tak jsem odmítla pozvání navečer k nim do té klubovny. Bylo mi to líto, ale co, uvidíme se zítra. A já se konečně zase uvidím s Paddym!
,,Tak mazej na start! A běda ti, jestli ten parkur zvoráš, pak si mě nepřej!'' varoval mě naoko vážně Roman druhý den, když jsem měla jet poslední zkoušku. Měla jsem tu smůlu, že jsem jela až jako poslední, takže všichni už mohli relaxovat, neboť měli vše za sebou. A teď už záleželo jenom na mě, jestli zvítězím, protože Daniel, to bylo jméno onoho jezdce, se kterým jsme si v Čechách nepadli do oka, byl hned za mnou a parkur zajel bez ztráty bodu. Rozhodčí jaksi nemohli vydýchat, že na stupíncích vítězů mohou skončit dva čeští jezdci a jeden australan. Němci měli smůlu.
Po pozdravu jsem pobídla hřebce do cvalu a zamířila na jeden skok. Byly pořádně vysoké, nejvyšší dosahovala sto šedesáti centimetrů, ale to je u tak prestižního závodu celkem normálka.
A my jsme měli štěstí! Čistě, bez ztráty bodu, nejrychlejší čas, což znamenalo jedno : byli jsme s Paradise de Dark mistři světa!
Hlasatel ječel do amplionu jako blázen, když mu podali výsledky a vyzval mě, Daniela a třetího australana k čestnému kolu kolbištěm. A pak už bylo na řadě předávání cen, ale nebyl by to Paddy, aby se zase jednou nepředvedl a při cestě k rozhodčím mi úplně parádně vyhodil. Ale bohudík, na tohle jsem byla zvyklá a tak jsem se jen zasmála, počemž vybuchlo i obecenstvo. A já konečně zahlédla v davu i Paddyho, kolem něhož a jeho sourozenců byla ostraha. Všichni mi mávali a moje štěstí nebralo konce.
Přijala jsem od rozhodčího pohár, který jsem zvedla do vzduchu a Paddy se jako správný klaun prudce vzepjal na zadní. Připadala jsem si jako Zorro, když se se svým černým hřebcem Tornádem vzpínal na schodech v jednom zajímavém dílu.
Pak jsem pohár předala Romanovi, který si na tuto slavnostní příležitost vzal svůj nejlepší oblek. Zářil jako slunce, které se nám schovávalo za mraky.
,,Ještě medaile!'' zavolal na mě rozhodčí, protože jsem na ni úplně zapomněla. Potřásl mi rukou a řekl, abych dala trošku najevo svou radost a pak si obcválala ještě jedno čestné kolo pro mistryni světa v military.
Kousek odstoupila a já zajela doprostřed kolbiště, úplně povolila otěže a zamávala. Nevím, jak je to možné, ale přesně jsem věděla, že Paddy zařehtá a pak se prudce zvedne na zadní.
A také, že ano. Řehtal, a prudce mával předními kopyty. Fotoaparáty reportérů všelijakých novin bleskaly jako o život.
Jenže pak jsem zaslechla ránu a Paddy ztuhnul.
,,Co se děje?!'' oslovila jsem ho, ale v tu chvíli zařičel a pak se nekontrolovatelně zřítil na zem. Myslela jsem, že se jenom vrátí na všechny čtyři, ale on pomalu, s bolestným pořehtáváním padl na bok a já zůstala pod ním.
,,Paddy!'' oslovila jsem ho. Nic.
,,Paddy!'' teď mírňoučce zafrkal. Pohlédla jsem do hlediště, v němž se strhla panika. A já zahlédla muže, který se k nám rozběhl.
,,Máš, cos chtěla. Mělas ho prodat, jinak bych vás už nechal. Tvoje smůla!'' řekl a pak zmizel. A mě najednou došlo, kdo to byl. Tomm. Ten, který nesnesl, že jsem mu dokázala utéct. A přesně věděl, jak mě zničit.
Bylo strašně těžké vyprostit se zpod Paddyho těla, ačkoliv jsem pod ním měla jenom nohu. Povedlo se. Přesunula jsem se k jeho hlavě.
,,Paddy, vstaň! Prosím!'' volala jsem na něj a pak můj pohled utkvěl na krvavé ráně, kterou měl v hrudníku. Valila se z ní krev. Rudá, děsivá krev. Vzala jsem hřebcovu hlavu do svých rukou a přitiskla k němu obličej. Bylo mi jasné, že Paddy umírá. Jeho zavřené oči a stále slabší dech mluvily za všechno. Navíc, jak jsem si všimla, Tomm se trefil přesně. Přímo do místa, kde se nachází srdce.
,,Ne!'' volala jsem a dál tiskla svou hlavu ke koňské. Přes slzy jsem neviděla nic. Hřebec naposledy zařehtal tak mírňoučce, že to mohly slyšet jenom moje uši a pak... Odešel. Necítila jsem jeho dech, ani cukání nervů. V náručí jsem třímala těžkou hlavu, ze které navždy odešel život.
Až teď jsem si všimla chumlu lidí okolo mě a mrtvého hřebce. Jeden pořadatel si klekl vedle mě a řekl, ať odejdu. Nevěnovala jsem mu jediný pohled, má hlava spočívala dál na koňské.
,,No tak! Pojď! Už je konec!'' zaslechla jsem.
Byl to Paddy Kelly. Ten, podle něhož byl tento úžasný kůň pojmenován. Jenže já jsem se na něj nedokázala podívat. Zůstala jsem nehnutě jako předtím.
,,Musíš odejít!'' ozval se znovu, a silou, jakou bych od něho nečekala, mě odtrhl od koně.
,,Nech mě! Já chci být u něj!'' volala jsem, ale zbytečně. Podlomily se mi nohy. Nakonec jsem sebrala veškeré zbytky sil a nechala se Paddym vést. Bylo mi jedno kam. Bylo mi jedno kudy. Bylo mi jedno úplně všecko. V hlavě se mi stále dokola honila jenom jedna myšlena : ,,Proč raději nezabil mě? Proč jenom jeho?''
Ucítila jsem objetí kolem ramen, ale bylo mi to jedno. V tuhle chvíli, mi bylo jedno úplně všechno. Vlastně jsem doufala, že zaslechnu ještě jeden výstřel, po kterém bych se už nikdy neprobudila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama