Setkání Paddyho s Paddym 16

19. dubna 2008 v 22:20 |  Moje příběhy a práce
,, Nešlo by nějak zařídit, abys tu zůstala? '' zeptal se a přistoupil ke mě. Vytřeštěně jsem zavrtěla hlavou a sedla na židli. Jestli spadnu i tentokrát, nebude to smíchy.
,, Nešlo. Paddy, bude to znít divně, ale já od vás nechci odjet. Nechci! '' Poslední slovo jsem ze sebe vymáčkla pomalu, a stejně pomalu jsem i vstala a vyrazila ke dveřím. Už jsem brala za kliku, ale Paddy vzal mou dlaň do svých a přitáhl si mě k sobě.
,, I kdybys odjela, vždycky budu s tebou. '' zašeptal. Pohlédla jsem mu do očí, v nichž se zračila bolest, jaká byla v mém srdci.
,, Paddy, já.. Promiň, potřebuju.. Být sama.. '' vymáčkla jsem ze sebe, rozrazila dveře a rozeběhla se ven. Teprve tam mi došlo, že ani nevím, kam jdu. I když vnitřní intuice mi radila : jdi k hřebci. Tak jsem šla.
Přivítal mě zase svým vznešeným ržáním. Posadila jsem se na ohradu a drbala ho po jeho heboučkém nose. To on mě sem přivedl. Díky tomu, že byl prodán do Irska, jsem se sem musela pro něj vydat. Jen díky jeho nezkrotnému temperamentu jsem se poznala s Kellysáky. Jen díky němu.
Paddy vztyčil hlavu a zaflémoval. Myslím, že mi chtěl zvednout náladu.
,, Asi máš pravdu. Mám necelý den a málem bych ho probulela. Díky, kamaráde, máš pravdu! '' usmála jsem se na něj. Pohlédl na mě svým pohledem plným zájmu a hned na to do mě strčil, takže jsem letěla pozadu na zem.
,, Sakra, Paddy! '' nadávala jsem za letu, ale na zemi jsem neskončila.
,, Chtělas něco ? '' ozval se za mnou ten, kvůli němuž mi před chvílí bylo tak smutno, a jemuž jsem teď přistála rovnou v náručí.
,, Jo. Sice mám necelý den, než odjedu, ale probrečet ho by asi byla blbost. '' řekla jsem a stále vzhůru nohama mu hleděla do očí, protože nohy jsem měla stále na ohradě a on mě držel v podpaždí.
,, Souhlas. '' řekl mi a sundal mě.
,, Tak pojď se mnou, trochu tě tu provedu. Není nad přírodu. '' A táhl mě k lesu.
Procházeli jsme se jím ruku v ruce a jen tak si povídali. Prochodili jsme toho hodně. Paddy mi slíbil, že jakmile pojedou do Prahy, dá mi vědět a sejdeme se spolu. Na moji námitku, že nebude mít čas, reagoval tím, že si ho udělá.
Asi po třech hodinách toulání jsme zamířili domů. Musela jsem si sbalit věci a připravit na cestu i hřebce.
Ostatní ze skupiny byli docela vykulení, když jsem jim řekla, že zítra odjíždím, ale řekli mi totéž, co předtím Paddy. Že se rozhodně sejdeme. Chtěli se mnou jet ráno na letiště, ale to jsem odmítla. Nemusejí vidět, jak vyplavím slzami letiště. Šla jsem spát pozdě, ještě jsme si s ostatními povídali.
A pak už bylo ráno. Poslední rozloučení, a má slova : ,, Snad se ještě sejdeme. ''
Paddyho pohled byl smutný, ale to můj taky. Hřebec z transportu taky nebyl zrovna nadšený, ale nic nenadělal.
Dojeli jsme na letiště, kde probíhaly obvyklé nutnosti a pak už odlet.
Vzdalovala jsem se od země, ve které jsem zanechal své přátele. Byla jsem jako prázdná sklenička na poličce.
Zato náš příjezd byl celkem zajímavý. Dozvěděla jsem se, že hřebec v letadle vyváděl jako pominutý, div, že nevykopl dveře. Na letišti stála máma s tátou, kteří se ke mně vrhli a div mě neumačkali.
,, Tak, teď ještě na jízdárnu a pak se můžu doma válet, jak se mi zachce. '' řekla jsem našim a nechala přepravník s hřebcem odvézt do mě tolik známých stájí.
,, No nazdar! To je dost, že taky přijedeš! Tak sklop rampu, ať ho vyvedu! '' přivítal mě trenér. Na moji námitku, že ho raději vyvedu sama, odpověděl, že mě nenechá ušlapat. Pokrčila jsem rameny a rampu sklopila. Byl vidět jen hřebcův zadek, neboť byl uvázaný.
Trenér vlezl po rampě ke koni, ale ten ho přimáčkl na stěnu, takže trenér měl kliku, že vyvázl živej.
,, No nazdar, to je parchant! '' zaklel a řekl, že si jde pro bič.
,, Paddy, to jsem já, už jsme doma. '' ozvala jsem se a vlezla k němu. Nechal se odvázat a celý napjatá vylezl z přepravníku. Pečlivě si prohlížel nové prostředí, ve kterém se ocitl a překvapený trenér shrnul svého nového koně výstižně : ,,Nádhera! ''
Chtěl ho ode mě převzít a odvézt do stáje, ale po nepěkném kousanci to vzdal a přenechal ho mě.
,, Tak jo, otestujeme si ho pod sedlem, vypadá až moc čile! '' přikázal a donesl sedlo, ale kupodivu jsem ho měla osedlat já.
,, Paddy, ukaž mu, jak jsi výborný. '' zašeptala jsem mu do uší, ale pak už jsem ho vedla do středu jízdárny. Myslela jsem, že ho pojedu já, ale k mému překvapení mu do sedla hbitě vyskočil trenér. Bylo to tak hbité, že se Paddy vytočeně postavil na zadní a zařehtal. Roman, tak se trenér jmenoval, ho prudce pobídl dopředu. Paddy tedy vyrazil, ale překvapilo ho, že otěž je pořád přitažená a tak ihned zastavil.
To zase překvapilo trenéra a hřebce doslova nakopl. A pak začal tanec. Paddy se vzpínal, a když ani tím nedosáhl vytouženého povolení otěže, ihned vyhodil. Překvapený Roman vylétl ze sedla a zůstal ležet. Doběhla jsem k němu a zjistila, že má příšernej vztek.
,, Já ho zkrotím! '' řekla jsem a než stačil vstát, seděla jsem na Paddym a mluvila na něj. Pak jsem opatrně přitáhla otěž a pobídla ho. Rozpomněl se, jak jsem ho vedla v Irsku a z divokého hřebce se stal jemný koník. Uznávám, byl hodně temperamentní, ale kdo byl jemný, mohl ho zvládnout. To se Romana, bohužel, netýkalo.
,, Tak dobře, budeš ho jezdit ty, no.. Co vlastně umí? '' vzdal to Roman a já byla alespoň maličko šťastnější.
Pobídla jsem tohoto nádherného hřebce do klusu, kde jsem ho krásně shromáždila a podsadila. Po chvilce vyklenul krk a nádherně ukázal své přednosti, a ve cvalu zrovna tak. Nakonec jsem jen tak ledabyle zamířila ke skoku, který tu zůstal od předchozího jezdce a přeskočila to.
,, No teda, to bylo skvělé! On má úžasný skokový potenciál! Ale jízdárenská práce mu jde taky. Vidím to na military! A mám dojem, že ty ho budeš jezdit! '' zavolal za mnou, což mě šokovalo. Zrovna mě by svěřil tak nadějné zvíře?
,, Ale budeš makat, holčičko! '' varoval mě, ale já souhlasila. Paddy je mou jedinou vzpomínkou na Irsko.. A Paddyho ..
A tak nám to začalo. Denně tvrdý trénink a práce. Naše první závody mi Roman oznámil měsíc dopředu, tudíž jsme se na ně začali připravovat.
Soutěže military se skládají z drezury, crossu a parkuru. Byla to nejnáročnější a nejnebezpečnější soutěžní disciplína ze všech. Ale pro tohoto impozantního pětiletého hřebce jako dělaná. Cítila jsem, že máme velkou naději vyhrát. Ale já chtěla vyhrát i nad sebou. Cítila jsem touhu zapomenout, že Nějaký Paddy Kelly kdy existoval, protože jsem neměla šanci ho znovu vidět. Ale stejně tak bych mohla chtít umět létat. Zapomenout jsem nedokázala. Pak začala i škola a já měla celý den hodně nabitý.
Jednou za mnou přiběhla moje spolužačka Renata, že tu bude mít koncert její milovaná skupina. Dychtivě jsem očekávala, až vysloví její jméno. Žila ve mě maličká jiskřička naděje. A pak to přišlo.
,, A nechceš jet se mnou? Kelly family určo znáš, ne? '' navrhla .
Nečekala jsem na nic. ,, Pojedu, spolehni se! '' ubezpečila jsem ji a cítila, jak mé tělo začíná spalovat žár naděje. Naděje jménem Patrick Kelly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama