Průchod a následek vzteku

24. dubna 2008 v 20:16 |  Moje příběhy a práce
Procházela se po té zelené louce a byla neskonale šťastná. Konečně zase ta přenádherná svoboda a volnost! Bez zaváhání se rozeběhla, aby si protáhla ztuhlé nohy a záda.
,Jaká je to krása, zase jednou být zcela volná, bez pocitu svazování od ostatních.' Radovala se.
Jenže její svoboda neměla trvat věčně, usoudila tak podle lidí blížících se k ní. Jenže nebyla z těch, co se bez vlídného slova nechají vyhnat z volnosti!
Otočila se na místě a rozeběhla se před sebe, co jí nohy stačily. Prosila vítr, aby jí dodal svou rvavou sílu a slunce, aby ozářilo oči jejích pronásledovatelů.
Pocítila, jak se vítr opravdu prudce zvedl a to ji přimělo hnát se ještě drsněji vpřed.
Přes svou touhu po útěku si nevšimla plotu před sebou a prudce do něj vrazila. Jindy ploty prorážela jako pírka, ale tenhle byl zákeřný. Tak zákeřný, že lev schovaný v křoví se mu nevyrovná.
Její tělo se začalo svíjet šokem, projížděly jím takové elektrické rány, že to bylo něco příšerného. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby se dokázala postavit a odběhnout, jenže neušla ani pět metrů, když se zhroutila. Začala se celá třást, ale ne strachy, nýbrž šokem, její nohy ji odmítaly poslouchat.
Zahlédla, jak se k ní ti lidé ženou jako o závod a z posledních sil se přiměla vstát. Jenže o útěk se už nepokusila, znovu by spadla.
,,Kozo jedna zjančená, nemáš dost?! Budeš ještě pracovat!'' Zařval na ni jeden z mužů, když k ní doběhl. Přes hlavu jí přetáhl ohlávku a táhl ji za sebou ke stájím, jako by vedl prase na porážku.
,Takže je to jasné : ještě dnes budu pracovat pod tou odpornou a neforemnou věcí, které říkají sedlo! Jak já to nenávidím! Akorát zátěž na zádech, kopání do břicha a silná bolest v hubě od toho zatraceného železa!' Zhrozila se zničeně.
Rozhodla se, že se tomu postaví. Vzepjala se na zadní, aby si uvolnila hlavu, kterou jí pomocí vodítka muž tlačil až k zemi. Evidentně tohle nečekal, tudíž odskočil od ní spolu s ostatními lidmi. Tohle přesně chtěla.
Spokojeně se vrátila na všechny čtyři a stála. Měla volnost hlavy, nic jiného si nepřála. Jenže to asi nepochopil ten člověk a jeho následovníci.
,,Mrcho jedna, já ti dám!'' Zakřičel na ni, znovu chytil vodítko a trhl ohlávkou. Bylo to tak prudké a bolestivé, že vyděšeně couvala, ale zezadu pocítila štípanec. Vykopla. Bylo slyšet výkřik, ale poté nastalo ticho.
Muž, který ji držel, pustil vodítko a nechal ji být. Začal utíkat dozadu, tudíž se otočila. Muž se sklonil nad svým druhem a cosi mu šeptal. Odpovědi se nedočkal.
Přistoupila k nim a nosem strčila do muže na zemi. Opravdu se nepohnul.
Podívala se do očí muži, který se mu snažil pomoct.
,Utíká z něj život, pomoz mu!' Snažila se mu naznačit, ale on nic.
Znovu se podívala na člověka na zemi a všimla si, že otevírá oči. Posadil se.
V tom po ní její vodič skočil, prudce odepjal vodítko a držel ji pouze na ohlávce. Pohlédla na grimasu jeho obličeje a věděla, že bude trpět. A ne málo.
Jednou rukou ji držel, druhou bil. Před tvrdými ranami uskakovala, ale on nepustil. Chtěl se jí pomstít za to, že svým obranným reflexem ohrozila jeho druha, ale jak mu vysvětlit, že kdyby nepocítila ten úder, nic by se nestalo?!
Trestné sankce trvaly dost dlouho, po několikátém zásahu do hlavy se rozzuřila natolik, že vystřelila proti němu bez ohledu na to, že ji držel. Ten náraz ho přinutil uvolnit ji a současně byl odmrštěn asi dva metry od ní.
Na nic nečekala a prchala. Měla hrůzu z toho, že za sebou zaslechne volání, nebo uslyší něčí dusot za svými zády.
Spatřila před sebou ohradu, která jí vždy bránila v bezhlavém, kdysi ještě radostném trysku. Dnes po dlouhé době vzepjala své mohutné tělo a přelétla plot jako pírko. Ale nezastavila. Hnala se dál, s tlukoucím a zraněným srdcem a vytřeštěnýma očima. Zaslechla ostrý zvuk, který jí málem utrhl uši, ale ona je jenom přiklopila k hlavě.
Náhle se její kopyta ocitla na tvrdém a drsném podkladu, což ji vyděsilo. Zastavila, připravena k prudké otočce a dalšímu útěku, ale bylo pozdě.
Poslední, co zahlédla, byla dodávka, v níž zakřičel vyděšený řidič, a ta tvrdě narazila do těla umučené klisny.
Prorazila přední sklo, muž šokovaně strhl volant na stanu a auto i s klisnou zajelo do příkopu, kde ji celou zalehlo.
Vyděšené zařičení klisny se rozlehlo krajem, a její pronásledovatel se za ním rozeběhl. Zastavil se deset metrů od převráceného auta, z něhož vylézal šokovaný, pohmožděný muž, ale jemu pozornost nevěnoval. Stačilo mu, že je v pořádku.
Hleděl do očí své klisně. Z jejího výrazu četl bolest, a jedinou otázku : ,Proč?'
Když uviděl kousek jejího těla, který auto nezakrývalo, musel se hluboce nadechnout, aby se uklidnil. Té krve a hlubokých ran!
Rozešel se k autu a podepřel ho.
,,Pomozte mi!'' Zakřičel na muže vedle sebe, který s nechápavým výrazem podepřel zadní část vozu. Společnými silami se jim povedlo ho převrátit, takže klisna byla volná.
Jenže zůstala ležet. Z nozder se jí začala po praméncích valit krev a její dech zpomaloval.
,,Promiň!'' Vysoukal ze sebe muž a uchopil její hlavu do náruče, tudíž mu krev z nozder stékala na triko, ale on si toho nevšímal. Poprvé v životě dovolil svým slzám, aby se v proudech rozutíkaly po jeho tvářích.
,,Jsem tak blbej, promiň mi to, Jagaro!'' Prosil ji, ale věděl, že je to marné. Mohl se dočkat odpuštění za rány na těle, ale nikdy ne za šrámy na duši.
Klisna naposledy vydechla a její hlava mu zvláčněla v náručí. Příliš pozdě pochopil, že pokud se člověk nechá unést, skončí to špatně. Právě on sám přišel o nejlepší klisnu, jakou kdy viděl cválat na svých pastvinách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calypso Calypso | E-mail | Web | 24. dubna 2008 v 20:23 | Reagovat

Jsi dobrá.

Fakt mně to málem rozbrečelo.

2 tymon tymon | E-mail | 24. dubna 2008 v 20:24 | Reagovat

smutný.. kde se v tobě bere takový smutek???

to fakt nechápu.. kdo má být smutný tak jedině já :D:D:D:D

3 Janina Janina | 24. dubna 2008 v 21:54 | Reagovat

Tak to byla síla........docela mě to dostalo. Jak říká Calypso, jsi vážně dobrá.

4 Barunka Barunka | Web | 25. dubna 2008 v 14:03 | Reagovat

měje líto toho koně!natý poslední fotce:-(

5 urgona urgona | E-mail | 25. dubna 2008 v 14:46 | Reagovat

Jo, to mně taky dostalo :'(

6 Anelys Anelys | Web | 13. července 2008 v 18:56 | Reagovat

oouu taký smutný..:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama