Pokoj 13

19. dubna 2008 v 22:51 |  Moje příběhy a práce
Ležela v nemocniční posteli a smutně vykoukla z okna, které bylo po pravé straně postele. Vzpomínala na dobu, kdy se jako malé děvčátko mohla rozeběhnout loukou a závodit s větrem. Vlasy se jí v té době míhaly kolem obličeje ve splašených vlnkách. Vzpomínala si na zpěv ptáků, který se jí v té tenkrát prolínal ušima a ona jim svým pískáním odpovídala. Poté se udýchaně posadila ke stromu do stínu, opřela se a už se v duchu chystala na další závod. Bylo to tak dávno!
Teď už na tyto časy zbyly jen vzpomínky. Z mladé dívky závodící s větrem se stala stará, ztrhaná a nešťastná žena, která nyní cítila jenom prázdnotu. Při každém pohybu se její starý, vrásčitý obličej, stáhl do bolestivé grimasy. Tak moc cítila sebemenší pohyb svého těla.
V tom do pokoje vešla sestřička. Svým vstupem vyrušila starou paní ze vzpomínání a ta se na ni podívala podmračeným pohledem.
,,Zase injekce!'' Vyštěkla a automaticky nastavila předloktí.
,,A prášky, paní! Nebojte se, bude Vám po nich lépe!'' Odvětila sestřička, čímž stařenku nevědomě pobouřila.
,,To říkají tyhle slečny pokaždé, ale jenom mi lžou. Proč mi na rovinu neřeknou, že prostě budu skuhrat bolestí do konce života, který se jisto jistě blíží?! Ale co, jsou mladé, život mají před sebou, nepoznaly bolest ze zklamání, únavu z přepracování a zcela zamotanou hlavu z problémů, které člověka srazí na kolena.'' Pomyslela si stařenka a spolykala prášky, které jí sestra vložila do úst.
,,Vida, zase jeden přibyl, a oni si myslí, že na to nepřijdu!'' Promluvila k sobě v duchu a po zapití odvrátila pohled znovu k oknu. Zaslechla, jak za sestrou tiše zapadly dveře a konečně se vrátila ke svým vzpomínkám.
Tentokrát vzpomínala na Antonína, svého muže. Jak byl jako mladý muž galantní. Právě svým šarmem ji okouzlil a stařičké paní se v očích vynořily slzy, které, jedna po druhé, skapávaly na smutně bílý nemocniční polštář. Ani její milovaný Antonín už nežije, nemůže ji tu navštívit, stisknout jí ruku a povídat jí o tom, co je doma nového, kterou slepici tentokrát roztrhal jejich Vořech a kvůli čemu se pohádali dva sousedi bydlící naproti jejich rodinnému baráčku.
Vzpomínky se staré paní znovu vrátily do dětství. Jak jí maminka těsně před spaním vyprávěla pohádku, nebo ji utěšovala, pokud se jí zdál ošklivý sen.
,,Věruško,'' říkávala jí, ,,Byl to jenom ošklivý sen, který se již nikdy nevrátí, neboj se a spinkej dál!'' Poté ji políbila a odešla. A Věra se už opravdu nebála.
Ze samého vzpomínání stařenka usnula. Zdálo se jí o těch, které za svůj život milovala, a kteří již, bohužel, byli v nebi, kam ona také brzy zamíří.
Když otevřela oči, zahlédla nějakou dívku, jež stála před její postelí a sledovala něco, co se dělo venku.
,,Co tu chcete, zase nějaké prášky a injekce?!'' Zeptala se stará paní silně nevrle, počemž se dívka otočila a pohlédla do stařenčiných očí. Z té překrásné modři cítila cosi zvláštního. Jako by nahlédla do duše oné paní a cítila její smutek.
,,Omlouvám se, jenom jsem šla okolo a viděla jsem, že máte zatažené rolety, což mi bylo dost podivné, tak jsem Vám je šla roztáhnout. Přeci nechcete zůstat ve tmě, paní?'' Zeptala se ona dívka a stařičká paní se chystala ji odtud vyslat pryč, ale cosi v dívčině pohledu ji zarazilo. Viděla v něm vesele tančící hvězdičky a zájem o to, co se stará paní chystá vyslovit.
,,Jen to zatáhni, to slunce je pro mé oči moc ostré!'' Zavrčela stařenka nakonec a doufala, že dívka odejde. Teď si přála být sama.
Dívka však nemohla pochopit, proč se chce ta paní topit ve tmě. Vždyť pohled ven je tak krásný!
Nenápadně rolety zatáhla, ale do takové formy, aby jimi slunce i přesto prosvítalo, jen méně intenzivně. Doufala, že si toho stařenka nevšimne, aby se moc nezlobila.
,,Co tu ještě děláš?'' Zeptala se babička. Teď už se opravdu hněvala. Jak moc si přála být sama!
Jenomže dívce bylo líto tuto evidentně smutnou paní opustit, přeci nikdo není rád sám!
Otočila se ke stolku, který byl kousek od postele a vysunula si zpod něho židli, kterou si dala k posteli staré paní.
,,Četla jste dnes noviny?'' Zeptala se ona dívka.
,,Ne!'' Zazněla od babičky strohá odpověď. Dívka dělala, že nepochopila intonaci stařenčina hlasu a pokračovala.
,,Bude konečně dostatečně teplo, aby lidé mohli odložit zimní bundy do skříní. To je skvělé, ne?!''
To už bylo na stařičkou paní moc. Nadzvedla hlavu a svůj hněvem nasáklý pohled zapíchla do dívčiných očí.
,,Co po mně vlastně chceš, holka nevycválaná?!'' Zeptala se tím nejpřísnějším hlasem, jaký jí nemocné tělo dovolilo, ale po chvilce ji pohled dívky přiměl ke kraťoučkému úsměvu.
,,Právě toto jsem chtěla, paní!'' Pousmála se i dívka.
Babička konečně pochopila. Ta mladá dáma ji chtěla přimět k úsměvu! Nepochopitelné!
,,Děvče, proč po mně chceš smích, který nevychází od srdce?!'' Zeptala se nešťastně, protože se cítila zase sama. A ta příšerná bolest ve svalech!
,,Ale no tak, paní, přeci se nebudete jenom mračit! Víte, proč vás tělo bolí? Protože se zapomnělo smát! Smích léčí, ale vy se jenom mračíte!'' Odpověděla jí dívka mírně vyčítavým hlasem. Doufala, že se stařičká paní neurazí, to by rozhodně nechtěla.
,,Ale jdi ty, holka. Jsi mladá, neznáš bolest, neznáš vlastně vůbec nic. Já brzy umřu, nemám nikoho, tudíž ani důvod se smát!'' Zesmutněla stará dáma. Asi si už myslela, že dívka brzy odejde. Jenže se mýlila.
Děvče dál sedělo naproti stařence a naslouchalo. Bylo jí té staré dámy líto.
,,Jen se nedejte, paní. Já vím, že ta Zubatá si jednou přijde pro každého, ale proč se tím už teď trápit? Ještě žijete, to si uvědomte. Já už musím jít, mějte se a nashledanou!'' Rozloučila se náhle dívka, rychle vstala, dala židli na její původní místo pod stolem a vyšla z pokoje dřív, než se stařenka zmohla na slovo.
Tu dívčin odchod zaskočil. Ačkoliv ještě před minutkou si přála, aby odešla, teď jí to bylo líto. Už je zase sama... A tak se stařičká dáma znovu uzavřela do svých vzpomínek, při nichž opět usnula a procitla až následujícího rána, když jí sestřička znovu podávala léky a injekci. Poté se stařenka mírně nasnídala a dopoledne přišla vizita.
Lékaři si již zvykli pokoj stařenky jenom rychle prolétnout, neměli rádi přísný pohled smutné paní a nelíbil se jim její otrávený pohled po každé jejich návštěvě.
Dnešní den nebyl výjimkou, jen rychle zkonstatovali cosi o pacientčině stavu a zase odešli. Že jim nerozuměla ani slovo, to jim bylo jedno. Konec konců, mají zde i jiné pacienty, ne? Těm alespoň nechybí smysl pro humor.
Stařenka si jejich přístupu nevšímala, bylo jí to jedno. Kdo by o ni také stál...
V poledne jí donesli oběd, ale nechutnal jí. Snědla sotva polovinu, beztak její tělo opět mučila příšerná bolest.
Ještě dostala prášky a rozhodla se spát.
Ta neznámá dívka již ve škole myslela na stařičkou paní, kterou včera poznala. Cítila, že je velice nešťastná, ale jenom proto, že ji nic netěší. Když odcházela konečně domů, všimla si, že na louce jsou nádherné luční květiny. Rozhodla se, že si nějaké natrhá a tak to také udělala.
Po chvilce ji napadlo, že přesně ví, komu je dá. Nejdřív se bála, že opětovná návštěva stařenku silně pobouří, ale byla ochotná to risknout, jen, aby ji alespoň trošičku potěšila.
Z květin udělala barevnou, ale sladěnou kytici a vyrazila na cestu do nemocnice. Prošla vrátnicí, po schodech se vydala do třetího pokoje a procházela chodbou. Došla k pokoji s číslem 13, zaklepala a vstoupila. Pohlédla na postel a zjistila, že stará paní spí.
Vydala se tedy najít nějakou vázu, do které by usadila kytici a po chvilce ji i našla. Vše v kompletu postavila na stůl a otočila se na starou paní. Ta se konečně probudila a jako v transu hleděla na vázu s květinami postavenou na stole.
Dívka si byla téměř jistá, že ve stařenčině pohledu viděla cosi zajiskřit a tak ji pozdravila.
Stařenka se překvapeně podívala na tu, jež ji včera tak náhle opustila.
,,Ahoj, ty už jsi tu zase?'' Zeptala se a dívka přikývla.
,,Myslela jsem, že by Vám mohla udělat radost.'' Usmála se a bradou ukázala na stůl. Stařenka na chvilku zaváhala, ale pak se rozhodla, že nebude nic skrývat.
,,Je nádherná, děkuji ti, děvče. Opravdu mi udělala radost.'' Přiznala a dívce se rozzářily oči štěstím.
,,Tak přeci jenom ji to potěšilo!'' Řekla si v duchu.
Chvíli na sebe ty dvě hleděly a ačkoliv to nevěděla ani jedna z nich, navzájem si viděly hluboko do duše. Jakoby se bály samy sebe, ale náhle se to prolomilo. Obě dvě si začaly vyprávět své životní příběhy.
Stařenka vyprávěla děvčeti o tom, jak si jako malá hrávala u rybníka, který sousedil s jejich domem, kde žila s rodiči. Dokonce se rozpovídala i o svých zážitcích ze školy a z pozdějších let, a mladá dívka, která seděla jako přibitá, jí naslouchala s otevřeným srdcem a porozuměním, občas se cítila, jako by to sama prožívala.
,,A co ty, děvenko? Jsi ještě mladá, ale určitě máš sama plno zážitků.'' Zeptala se stařenka a tak se i dívenka, která dosud seděla zcela potichu, aby nepřerušila kouzlo vzpomínek, se rozpovídala o svém raném dětství, vyprávěla své posluchačce všechny staré historky, na které si vzpomněla a obě se nejednou zasmály.
Jenže nic netrvá věčně, a dívka se musela vrátit domů, aby vyplnila všechny povinnosti, které měla před sebou.
,,Děkuju ti za tu kytici a pokud chceš, zase přijď!'' Usmála se stařenka na dívku, kterou ještě včera od sebe odháněla. Ta přikývla a slíbila, že se určitě zítra zastaví a tak odešla.
Stařičké paní dívčina návštěva silně pomohla. Večer, když jí sestra nesla večeři a prášky, se na ni mile usmála a poprvé se zeptala : ,,Sestřičko, jak má být zítra?''
Ta se na ni udiveně podívala, a teprve potom začala hledat v paměti, co vlastně v televizi hlásili.
,,Jako dneska, paní. Slunečno a bezvětří.'' Odpověděla a pohlédla na stařenku, která poděkovala a zavřela oči ke spánku. Znovu se jí promítly před očima vzpomínky, které měla navždy uchované hluboko v paměti.
Mladá dívka se druhého dne vydala za stařenkou hned po škole. Byla šťastná, že v ní přeci jenom probudila touhu se smát.
Prošla vrátnicí, vyšla do třetího patra a procházela dlouhou chodbou, ale než došla k pokoji číslo 13, zatáhla si ji sestřička, která měla službu, na internu.
,,Děvče, měla bys něco vědět. Ta paní, u které jsi včera byla, zemřela.''
Dívce se sevřelo srdce. Chtěla odejít, ale sestra ji ještě zadržela.
,,Měla bys vědět, že odešla šťastná. Netrpěla, zemřela ve spánku a já si myslím, že určitě vzpomínala i na tebe. Ačkoliv to nevíš, ona se za to odpoledne s tebou moc změnila!'' Dodala..
Děvče vstalo. Po tváři se jí kutálely slzy a již neřekla ani slovo. Ani nemusela. Sestra tušila, jak jí je.
,,Sbohem.'' Řekla na rozloučenou, ale to již dívka scházela ze schodů a mířila ven, do nemocničního parku. Ačkoli onu dámu znala tak krátce, měla ji ráda.
Posadila se na lavičku, smutně pohlédla na kousek zeleně před sebou a spatřila několik barevných kytiček. Teď už si byla jistá, že stařičké paní je dobře, že je s těmi, které miluje.
Dívka se zvedla a pomalým krokem se vydala na cestu domů.
Netušila, že téhož dne se stal ještě jeden zázrak. Předpověď sestřičky se úplně nevyplnila. Vál mírný vítr. Tak mírný, že nečechral větve stromů, ale natolik silný, že si pohrával s vlasy oné dívky. Právě tento vítr byl vysvětlením, proč dívka cítila, že stařenka neodešla úplně. Jen o tomto divu nevěděla........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama