Osudová chyba

19. dubna 2008 v 22:53 |  Moje příběhy a práce
OSUDNÁ CHYBA
,,Davoji,je tady!''zavolala jsem na svého přítele,kterému bylo 20 let,měl opálenou plet a krásné hnědé oči.
,,O čem to mluvíš??''zeptal se mě nechápavě a obrátil se k luku,z něhož vystřeloval šípy do asi 10 metrů vzdáleného stromu a zatím se vždycky trefil.Znovu zamířil.
,,Přeci o tom jednorožci!''řeknu mírně naštvaně...O ničem jiném se přece ve vesnici nemluví a jemu to nedochází.
Davoj vystřelil,ale minul.
,,Děláš si legraci?''prudce se ke mě otočil,zahodil luk a pevně mi sevřel paže,až to zabolelo.
,,Au,pust mě!Nejsem zápasník!''vynadala jsem mu,načež mě pustil a omluvil se.
,,Kiro,tohle je naše šance!''řekl mi nadšeně.Chvíli jsem to nechápala,ale pak mi to došlo.
,,Roh jednorožce má magickou moc,dokáže léčit,ale můžeš ho použít i jako zbraň''řekla mi jednou má matka těsně před smrtí.
,,Ty ho chceš zabít??Nikdo před námi to přeci nedokázal,vycítí zlé úmysly na míli daleko!''řekla jsem odmítavě.
,,Kiro,možná znám způsob,jak ho zabít!Ale musíš mi pomoct!''požádal mě.Jeho nádherný pohled mě obměkčil a já souhlasila.
,,Paráda,dojdu si pro luk a šípy s jedem,vydrž''přikázal mi a já na něj s radostí čekala.
,,Poslouchej,budeš mu dělat volavku.Jednorožec věří pouze ženám,protože vidí jen čistotu jejich duše,jasný?''vysvětlil mi to.Rozuměla jsem.Zamířili jsme do hloubi lesa.
,,Tak jdi,já ti budu nablízku,ale nesmí mě vidět.Klidně bud u něj,neublíží ti''Seznámil mě Davoj s jeho plánem a já jsem vyšla.
Lesem zněl zpěv ptáků a cvrlikání cvrčků.Šustění listí mi připomnělo má dětská léta,kdy jsem jako malá pobíhala po loukách,povídala si s motýly a zpívala ptáčkům.Matka mi každý večer vyprávěla pohádky o lesních vílách a skřítcích.
Tohle moje vzpomínání mě zaměstnalo tak,že jsem si ho málem nevšimla.Až jeho jemně tlumené ržání mě na něj upozornilo.Zůstala jsem stát jako opařená.Měl oči černé jako úhel a třpytivá bílá hříva okolí úplně ozařovala.Svou skoro stříbrnou barvou kontrastoval s černými stíny stromů a dlouhý silný roh zářil na jako sluneční paprsky.
Očarovaně jsem se usadila do trávy a pozorovala to kouzelné,nádherné stvoření.Pomalu ke mě přistoupil.
,,Ahoj''zašeptala jsem.Upřel své nádherné temné oči do mých a udělal ještě krok ke mě.Pomalu jsem k němu natáhla dlaň,kterou jsem měla mokrou od rosy.Tlamu měl jemnou jako kopečky mechu nacucané vodou.
Náhle mi došlo,z jakého důvodu tu jsem a vyděšeně jsem pohlédla k místu,ze kterého se ozval svist letícího šípu,který se zabodl jednorožci do krku.Ten se vzepjal a mohutně zaržál.Bylo to ržání plné bolesti , zklamání a žalu,které mi trhalo srdce a zaplnilo jej vinou.Jeho krk se zbarvil stékající krví tak rudou,jakou jsem nikdy v životě neviděla ani u mužů vracejících se z krvavé bitvy.
A pak upřel své bolestí přivřené oči do mých.Zařehtal.Potichu,zničeně a hlavně:zklamaně.
Zadní nohy pod ním klesly a následně se zhroutil celý.Vzala jsem jeho hlavu do náručí a zašeptala prostou prosbu:,,Odpust mi,prosím.''
Zavřel oči a já cítila,jak jeho život pomalu,bolestně odchází.
Když jsem zvedla hlavu,můj pohled spočinul na Davojovi.V ruce držel nůž,jímž chtěl jednorožci navždy sebrat jeho roh.
,,Nedotýkej se ho!''řekla jsem prostě.Pohlédl na mě pohledem plným odhodlání.
,,Přišli jsme sem pro jeho roh!!''řekl a v jeho hlase byl cítit varovný tón.
,,Byla to chyba,Davoji.Pojď pryč.''vyzvala jsem ho.
,,Ne!!''vykřikl,čapl mě za ruku a zvedl takovou silou ze země,že mi jednorožcova hlava spadla z klína na zem.zvedla se ve mě vlna vzteku,bezmoci a sebeobvinění,že jsem se napřáhla a vrazila Davojovi takovou ránu pěstí do obličeje,že se Skácel na zem.Rychle jsem mu z ruky vytrhla nůž,jímž chtěl uříznout roh tohoto posvátného zvířete a vrazila mu jej do srdce.Upřel na mě pohled plný nenávisti a obvinění,ale jeho zlost se z očí pomalu vytrácela a zbyl v nich jen nepřítomný pohled,který u každého člověka znamenal jedno:smrt.
Otočila jsem se znovu k mrtvému jednorožci.Stále mu z rány vytékala krev.
,,Odpust mi to.Byla jsem zahleděná do vidiny sebe vedle Davoje,a nedošlo mi,že způsobím takovou bolest a zradu.Mrzí mě to.''
Pak jsem se vydala na cestu.Ne domů.Ne do místa,které mi učarovalo tak,že jsem nebyla schopná mít svůj názor.Moje cesta bude tak dlouhá a daleká,jak moc budu chtít...Ale jedno vím jistě.Do tohoto kraje,u něhož jsem spáchala tuto zradu a zločin,se již nevrátím.Nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama