Duben 2008

TOUHA 11

30. dubna 2008 v 18:43 Moje příběhy a práce
TOUHA- Zase játra!!!
Seděla jsem tam ještě chvíli, než přišel ten úžasně vysmátý doktor.
,,No vida ji, holubičku, už sedí na balkonu a kouká, kudy vezme roha!'' Přivítal mně a já se zasmála.
,,Jo. A ten úžasný kocour jí jde pokazit plány, nemýlím se?!''
,,Copak jsem takový kazisvět? To přece nemám ve zvyku! Ale než ti dám definitivní svolení k opuštění nemocnice, musím ti zkontrolovat tu jizvu na boku, přece jenom jsi tu teprve druhý den.'' Usmál se a tak jsem si vyhrnula noční košili.
,,No, no..'' Zachmuřil se a prohlížel dál.
,,Upozorňuji tě, že s tímhle na sebe musíš dávat opravdu bacha. Žádné extra prudké pohyby, běhání, rvačky, prostě nic!'' Řekl mi s povytaženým obočím a já samozřejmě horlivě přikyvovala.
,,Tak jo. Tak se teda měj, zítra už sem nedorazím, ale pamatuj si : jakmile by tě něco bolelo, okamžitě sem naklusej, ano?! Ať ještě není nějaký malér.'' Usmál se a já mu poděkovala a rozloučila se. Když odešel, vrátila jsem se do pokoje a lehla si. V tu ránu jsem zabrala. Zdálo se mi o tom, jak běhám po louce a prší. V tom snu byla úžasná romantika. Jenže pak mi ten sen přerušil Angelo, když tam přišel a začal zpívat. V tom snu jsem k němu přišla, vlepila mu facku a odešla. A pak jsem se probudila.
Z toho snu jsem chytla takový výtlem, že to přivolalo sestřičku. Nejdřív mi pekelně vynadala, ale když jsem jí řekla, co se mi zdálo, začala se tlemit také. A kupodivu jí můj sen pozvedl náladu a už se nemračila.
Poté, co odešla, jsem si zabalila věci, zašklebila se do zrcadla na jizvu a zase si lehla. Nevím, jak to dělám, ale zase jsem usnula a probraly mně až hlasy. Otevřela jsem oči a spatřila jsem nad sebou Angela. V tu chvíli mně přešla veškerá ospalost a já se zase začala smát.
,,Ty jsi hrozná! Co se ti to o mně zdá?! Když mně uviděla sestra, vybuchla smíchy a já se až asi po čtvrt hodině, kdy se uráčila přestat smát, dozvěděl, proč. Ty mně mlátíš ve snech!'' Vyjekl naoko uraženě. Neváhala jsem s odpovědí.
,,A klidně budu i v reálu, jestli chceš!'' Zašklebila jsem se.
,,Na to nemáš sílu ani kuráž!'' Vysmál se mi.
,,Teď opravdu ne. Ale jednou třeba jo!'' Křenila jsem se dál, a všimla si, že Angelovi dochází s mými vtípky trpělivost.
,,Pche, to by ses musela minimálně rok tužit v posilovně!''
,,Ale Angelo, co bych pro tebe neudělala?'' Reagovala jsem a naoko svůdně zamrkala řasami. To ho dodělalo a konečně se zase zasmál.
,,No dobře. Tak jedeme?'' Zeptal se a já pokrčila rameny.
,,Co mi zbývá...''
,,To se ti k nám tolik nechce?!'' Nechápal.
,,Co mi zbývá....''
Vstala jsem z postele a popadla batoh, jenže milý Angelo mi ho vytrhl z ruky.
,,Nemáš se namáhat, pokud to nevíš!'' Zpražil mně, ale já se nedala.
,,Sim tě! Ty si tady strháš záda, a mně vaše milé fans zabijou! Na to zapomeň!'' Zavrčela jsem, znovu mu vytrhla tašku, ale v tu chvíli mě zabolela jizva.
,,Au! Do prdele!'' Ujelo mi, taška mi vyklouzla z ruky, a já se akutně rychle chytla jednou rukou stolu a jednou za jizvu.
,,Žiješ?!'' Vyjekl Angelo. Pustila jsem stůl a narovnala se.
,,Jo, v pohodě.'' Oddechla jsem si a ohnula se zpět pro tašku, ale Angelo byl rychlejší.
,,Tohle beru já!'' Řekl tak rázně, že jsem poprvé (poprvé!) mlčela. Sešli jsme dolů (kupodivu nikde nikdo nebyl) a nasedli do celkem hezkého auta, kde jsme se dál vykecávali, tentokrát ohledně skupiny a tak.
Když jsme dojeli k zámku, vystoupili jsme a zamířili k němu. Ze dveří se k mému údivu vyřítila Barby s Maite a začali mně vítat. Byla s nimi celkem zábava, došly jsme společně dovnitř, posadily se v obýváku a kecaly.
,,Dámy, já dojdu dodělat jídlo, ju?'' Omluvila se Maite a já zůstala s Barby. Ještě jednou mi poděkovala, ale já to zamítla.
,,Hele, to by udělal každej, tak už mi dej pokoj s děkováním, jasan?!'' Vychrlila jsem na ni, až zůstala jen nechápavě koukat. Teprve po kratičké chvíli to vstřebala a přikývla.
,,Ahoj, tak už seš tady?!'' Vletěl do obýváku John a podal mi ruku na přivítanou.
,,Ahoj. Jo, už je to tak, no.'' Zakřenila jsem se a zahleděla se do jeho hezkých, tmavých očí a říkala si, jaká náhoda nás vlastně seznámila.
,,Lidi, budete mít něco proti, když se projdu po areálu vašeho zámku?'' Zeptala jsem se a rovnou vstala.
,,Jasný, klidně jdi, já musím ještě pomoct s něčím klukům. Ale do hodiny se dostav na jídlo, jo?!'' Upozornil mně ještě John, a tak jsem přikývla a odešla.
Nehodlala jsem nijak pospíchat, protože času je dost.
A tak jsem se procházela, pozorovala stromy, a dokonce jsem si začala pískat s ptáky. Ve chvíli, kdy mi jeden odpověděl, jsem dostala záchvat smíchu, a on asi pochopil, že svého druha pro společný život ve mně opravdu nenajde a bylo ticho.
Jenže největší šok mně teprve čekal, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděla.
Zamířila jsem k jezírku, které se mi líbilo už z dálky, a posadila se na břehu. Hrozně se mi líbily vlnky a pár kačen.
Asi po čtvrt hodině jsem se zvedla a vyrazila zpět k zámku, ale upoutalo mně něco, co se mihlo za stromem. Více jsem k němu zaměřila pohled, a z ničeho nic zpoza toho stromu vyšel nějaký vysoký muž a jaksi.. Jak bych to řekla slušně... Evidentně právě dokončil uposlechnutí volání přírody.
,,Co tu děláš?!'' Vyštěkl na mně, a okamžitě ke mně přiskočil a popadl mně za ruce, které mi hned zkroutil za zády.
,,Hele, nechtě mně být!'' Vyjekla jsem zděšeně, ale po chvíli mi došlo, že by to mohl být nějaký bodyguard, a tak jsem se zklidnila.
,,Tady nemáš co dělat, holka!'' Řekl přísně a začal mně kamsi táhnout. Mně by to ani nevadilo, ale zase zabolela ta jizva. Oči jsem protočila bolestí, ale zatím jsem se nechala, nebylo to tak hrozné.
,,Hej, nechte ji, ta odteď patří k nám!'' Zaslechla jsem a otočila se k majiteli toho záchranného hlasu. Byl to Jimmy!
,,Cože? Vždyť jsem ji nachytal teď, když jsem močil!'' Ozval se ten muž ukřivděně, ale pustil mně.
,,Za to se omlouvám, ještě nezná náš řád!'' Omluvil se za mně Jimmy a odváděl mně někam pryč.
,,Ahojda, konečně se seznamujeme osobně. Jsem Jimmy.'' Usmál se, když jsme popošli asi dvacet metrů.
,,Patricie.'' Řekla jsem. Podali jsme si s Jimmym ruku.
,,Je čas jít na oběd, tak pojď!'' Vyzval mně, aniž bychom zastavili.
Jejich kuchyň mně poté, co jsme vstoupili do zámku, doslova okouzlila. Zasedla jsem ke stolu, kam následně přišel i zbytek rodiny. Všichni se pozdravili a pak Kathy donesla jídlo. Vybuchla jsem odporem.
,,Ne! Vy jíte játra?!'' Vyjekla jsem a vyskočila od stolu, protože mně do nosu udeřil zápach tohoto nechutného jídla.
,,Ano, proč, ty je nejíš?!'' Zeptala se Kathy překvapeně, ale přišlo mi, že i kapku dotčeně.
,,Ale jo, jenže.. Je mi nějak blbě!'' Zamluvila jsem to a vystřelila z kuchyně rovnou ven, kde jsem se posadila na schody. K mému překvapení ke mně přiběhl obrovský pes, plemene vlkodav. Tahle rasa je krásná a velká.
Natáhla jsem k němu ruku a když si mně očichal, pohladila jsem ho. On se posadil vedle mně a prohlížel si okolí, čímž mi připomněl profesora, který prohlíží děti při testech, zda si nedovolují opisovat.
,,Ty se máš. Nejsi tu proti své vůli.'' Zašeptala jsem a pes se na mně podíval. Jako by se pohledem smál.
,,Jsi v pohodě?'' Zaslechla jsem za sebou Paddyho hlas a tak jsem se na něj otočila.
,,Asi jsem pořádně vytočila Kathy.'' Pokrčila jsem rameny a dál drbala psa. Paddy se posadil vedle mně, ale mlčel.
Je to jasné, Kathy jsem pořádně vytočila!

Parkur 27.4.2008

29. dubna 2008 v 16:28 Akce
Závody v JK Komárno u Nymburka.
Dne 27.4.2008 proběhly v areálu jezdeckého klubu Komárno u Nymburka závody v parkurovém skákání.
Byly odloženy ze soboty, jelikož byl příliš mokrý terén a osobně si myslím, že to je jen dobře, neboť úplně ideální to nebylo ani v neděli, ale nehrozilo akutní nebezpečí úrazu.
Já, a kámoška Klárča jsme tam pomáhaly, stály jsme uprostřed kolbiště a upravovaly skoky, které koně někdy pobořili.
Každopádně musím moooc poděkovat počasí, že se umoudřilo, a nám svítilo sluníčko, ačkoliv nebylo přílišné vedro.
No, kdyby někoho zajímalo víc informací o samotném jezdeckém klubu, najdete pod článkem odkaz na jeho stránky. Já sem přidám pár fotek s komentáři:)
Tak tenhle koníček se mi zalíbil na první pohled, a musím uznat, že to byl šikulka.
Tohle je moje kámoška Natálka s klisnou Traccy.
Další kámoška Ivanka s Korradem.
Ještě jednou Ivanka, tentokrát s koněm Sany 7. Jen takové upozornění : TENTO KONÍK JE NA PRODEJ, kdybyste chtěli o něm bližší info, písněte na OCEANIE@seznam.cz
A Sany ještě jednou. Byly to jeho první závody a postoupil do rozeskakování. Nakonec skončil třetí.
Toto je klisna z naší stáje, Calibra 3. Jede ji Ota a musím uznat, že ti dva to umí.
Tato klisna měla nad skokem ohromnou rezervu.
A takto dopadnete, pokud koně zbijete před skokem za VLASTNÍ chyby. Kůň této jezdkyni nakonec z donucení skočil z místa, ale překážku pochopitelně probořil. A milá šikovná slečna své frajerství neustála a přistála v bahně. Popravdě, nic se jí nestalo, a tak jsem si říkala, dobře jí tak!
A ještě jednou koníček, který se mi líbil už v úvodu.
No, jak je vidět, ne vždy koně skočej...
A zase Ivča, tentokrát s Daročkem. Je sice silné, ale nádherné zvíře.
Tohle byl také moc šikovný koníček, koukněte na tu rezervu nad skokem.
Takhle to vypadá, když koni nevyjde odskok. Musím pochválit to, že, jak sami vidíte, ačkoliv mu to nevyšlo, skočil.
Tuhle fotku sem musím dát:) Přijde mi hrozně hezká.
Ehm, zase jsme u těch odskoků...
Někdy se koni prostě nechce.. Chválím jezdkyni, udržela se krásně!
Tady je důkaz, že s tím terénem nekecám :D
Někdy to prostě nevyjde... Je to škoda. Ale z 99% za to může jezdec.
Natálka s Traccy.
A ještě jednou Naty a Traccy.
A tady je moje spolupomocnice Klárka. :) Má tu čest jezdit klisnu Calibru, která je na fotkách výše.
Tak, a to by bylo asi tak vše.
Kdybyste chtěli přijet osobně, budete tu vítání! A termín dalších závodů je 31.5.2008 a budou to stupně Z-L.
WWW stránky JK Komárno najdete ZDE .

TOUHA10

28. dubna 2008 v 15:55 Moje příběhy a práce
TOUHA- Nečekané odhalení
Kathy ještě chvíli povídala o čemsi, co jsem kapku nepochopila a pak i s Johnem odešla. A já zase osaměla. Pocítila jsem silné volání přírody a tak jsem vstala. Teprve teď jsem pocítila mírnou bolest břicha. Vyhrnula jsem si triko a ztuhla. Nad bokem jsem měla jizvu, asi pět centimetrů dlouhou, ještě nezahojenou, čerstvou. No vida, budu mít na tu kravku památku. Jestli ji ještě jednou potkám, zabiju já ji!
Došla jsem si na ten záchod a pak se vrátila do postele. Tentokrát jsem na sobě pocítila mírnou únavu a tak jsem zalehla a spala. Probudila jsem se v noci, okolo jedné ráno. Rozhodla jsem se pokračovat ve spánku.
,,Paddy?'' Pohlédla jsem mu udiveně do tváře, a on se usmál.
,,Johne? Ty jsi tu taky?!'' Vykulila jsem oči a prohlížela si ty dva jako zjevení.
,,No jasný! Jdeme pro tebe!'' Zasmál se John a podal mi ruku. S udiveným úsměvem jsem se chytla a vstala.
V tom se rozrazily dveře a dovnitř vběhla ta, která chtěla použít Barby k tomu, aby se dostala k Paddymu.
,,Ty mrcho, jak jsi mohla přežít?!'' Zaječela na mně a vytáhla z kapsy nůž, načež jsem se zděsila. Pak vytáhla druhou rukou ještě jeden vražedný nástroj.
Podívala se mi do očí.
,,Zničím tě, i když ne fyzicky!'' Zasyčela. V tom se rozeběhla a vrazila jeden nůž do Paddy, druhý do Johna. Jejich bolestný a zděšený výkřik se rozlehl nemocnicí. Vrhla jsem se té krávě po krku a skolila ji na zem. Byl to tak prudký výpad, že mně šíleně rozbolela jizva na boku.
,,Klid, klid, je to dobrý!''
Otevřela jsem oči. Chvíli bylo všechno rozmazané, ale svět dostával postupně svůj původní tvar. A pak jsem je uviděla. Lépe řečeno - ucítila. Někdo mi přimačkával ruce k posteli, ale teď už stisk povoloval.
Rozhlédla jsem se a nalevo stál Angelo, napravo Paddy. Oba na mně koukali jako na blázna.
,,Nic se neděje, byl to jenom sen.'' Promluvil Angelo a já se pomalu, ale jistě ušklíbla, jako to mám ve zvyku.
,,No nazdar. Kde vy se tu berete?!'' Změnila jsem téma. Jejich stisk konečně povolil úplně.
,,Jdeme na pokec, ostatní nemůžou. Co se ti zdálo?'' Zeptal se Paddy. Pokrčila jsem rameny, že nevím.
,,To určitě. Hele, kdy tě mají pustit?!'' Zeptal se Angelo a tak jsem mu vylíčila svůj včerejší rozhovor s doktorem a on se mohl smíchy zbláznit.
,,Ty seš dílo, takhle mluvit s doktorem! Lidi, skočím si pro džus, omluvte mně, úplně mi od smíchu vyschlo v krku!'' Zasmál se Angee znovu a odběhl.
Nevím, jestli na tohle Paddy čekal, nebo se na tom dokonce domluvili, ale faktem je, že po Angelově odchodu si Paddy sedl na kraj postele. Odsunula jsem se, ale zabolela mně jizva, tudíž jsem si ji pod dekou chytla, abych její protest potlačila.
,,Proč jsi tenkrát vzala roha?'' Zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Jak už jsem řekla Kathy, nemám ve zvyku využívat lidi.''
,,To by nebylo využívání, ty to víš. To, jak ses postavila za Barby, bylo úžasné, ale riskantní.''
,,Paddy, nedávej mi tu kázání, ano?! Raději si dávej bacha, ta holka ji chtěla využít, aby se dostala k tobě, to není dobrý!'' Vyhrkla jsem, ale Paddy jen pokrčil rameny.
,,Já mám své hlídače, ale podle toho, co mi říkala Barby, tak ty holky šly hlavně po tobě, jinak by ji nenechaly odejít. Chci ti za ni poděkovat.'' Zadíval se mi do očí a já se musela začít děsně smát.
,,Páni, to jsem tak vtipnej?'' Zeptal se mně s povytaženým obočím.
,,Ne. Jenom se tlemím tomu, že ačkoliv tvoje modrý oči září na dálku z každý strany titulního časopisu, v reálu je to jiné.'' Pokrčila jsem rameny a pohlédla na něj. Paddy se usmál.
,,Tak jsem slyšel, jak ti do sluchátek křičela One more song. Copak tě na ní chytlo?'' Přerušil trapné ticho, díky čemuž se mi dost ulevilo.
,,Já nevím. Má takový zvláštní kouzlo. Jak tě vlastně napadla?'' Zajímala jsem se a prohlížela si jeho dlouhé lokny. Jako malá holka jsem si vždycky přála mít vlasy hodně dlouhé, ale pak už mě štvalo to věčné česání a mytí, tudíž jsem se do roka většinou nechávala ostříhat. Jenže teď už mám vlasy někam pod lopatky, ale i tak, s Paddyho hárem se měřit nemůžu.
,,Prostě mi bylo smutno.'' Prohlásil, tudíž jsem se ho už nevyptávala.
,,Jak se k nám těšíš?'' Zeptal se náhle a tentokrát jsem byla stručná já.
,,Vůbec.''
,,Ale proč? My jsme ti něco udělali?'' Nechápal a pořádně se na mně zadíval. Bylo to hrozné, jako by viděl skrz mně.
,,Paddy, já prostě nejsem ten typ člověka, co by rád měnil domovy. Vlastně jsem nechtěla ani do Německa, ale moje úžasná, zazobaná máti mně sem vyhnala.'' Pronesla jsem mírně vztekle a vykoukla z okna.
,,Vyhnala?'' Nechápal. Bodejť by jo, jeho životní příběh byl o dost rozdílný.
,,Prostě si ráda užívá, tak mi raději zaplatí sebedražší pobyty kdesi za hranicemi, jen aby měla pokoj. O to jí jde nejvíc. Že já chci být doma a třeba Německo k smrti nenávidím, to je jí jedno.''
Když jsem svůj proslov skončila, ucítila jsem na sobě Paddyho pohled ještě víc a otočila jsem se na něj. Jiná holka, která by se ocitla na mém místě, by určitě uhnula očima jinam, ale já to neudělala.
,,Nikdo to nemá v životě lehký.'' Pokrčil rameny a sám uhnul pohledem.
,,Ne, to nemá.'' Souhlasila jsem.
A bylo ticho. Ticho, které trhá uši, drásá nervy a vyprazdňuje okolí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale poté už jsem to nevydržela a začala si broukat písničku. One more song, jak jinak. Paddy se pořádně ušklíbl.
,,Ujíždí ti nota!''
,,Ne, jenom ty máš špatný sluch! Copak neslyšíš, jak mám tu svou verzi mnohem, ale mnohem lepší, než máš ty svůj originál?!'' Rýpla jsem si a oba jsme vybuchli smíchy.
Povídali jsme si ještě nějakou chvíli, než do pokoje přišel Angelo.
,,Hej, prej tě pustěj klidně už zítra, seš na tom dobře, a oni potřebují volný pokoj!'' Vyjekl a já jenom kulila oči.
,,Jak to?! Vždyť mně chtěli pustit až na konci týdne?!'' Nechápala jsem, ale Angelo jen pokrčil rameny.
,,Prej jsi na tom dobře, tak nevidí důvod tě tu držet. Jen si máš dávat pozor na tu jizvu.'' Vysvětlil a já se zakřenila.
,,Tak to se s mojí šikovností do týdne vrátím s rozpáraným břichem!''
,,To nesmíš. No co, my už dohlídneme na tvou opatrnost, že, Paddy?!'' Vyjekl Angee na bráchu a drknul do něj loktem, takže Paddy přikývl. Jenže mě se zdálo, že je kapku mimo. A to z toho důvodu, že není z mé budoucí přítomnosti u nich nadšený.
,,Ne, raději tu zůstanu minimálně do konce toho týdne.'' Zavrtěla jsem hlavou a podívala se ven. Až ti dva zmizí, půjdu na balkon, na vzdoušek.
,,Tak to teda ne! Když můžeš vypadnout dřív, tak to udělej! Osobně bych tu nechtěl být ani den!'' Vypadlo z Paddyho a já ho propíchla pohledem. Toho kluka něco pekelně žere, a já musím přijít na to, o co jde! Nejspíš proto je poslední dobou tak zvláštní...
Když se po chvíli rozloučili a odešli, vyšla jsem na balkon, kde jsem si na chvíli sedla na plastovou židli a sledovala rušné okolí. Jen klídek, Paddy, je tady Patricia, aby vyřešila tvé trápení!
No, popravdě, v duchu jsem se smála sama sobě. Jak mu zrovna já můžu pomoct?!

Ať žije ironie, Paddy! :D

26. dubna 2008 v 20:39 Kelly family
,,Pif paf, zastřelím tě proti tvé vůli!''
,,Angelo! K Bohu se budeme modlit až u večeře!''
,,Proč mi to ukazuješ?! Stejně budu propagovat růžovou!''
,,Po pivku mám vždycky veselou náladu, ale hlavně, ať to ale nevidí Kathy!''
,,Moc se mi netlemte, není nad růžovou! A to se vším všudy!''
,,No co?! Že neumím na kole, neznamená, že nezvládnu tříkolku!''
,,To by bylo, abych svou hřívou neoslnil jako správný lev!''
,,Konečně mám svého pokrevního bratra!''
,,Ty bláho, ještě na bratrství nemá smlouvu, a už ho mám za krkem!''
,,Co říkáte na můj autoportrét?''
,,Angelo, půjčíš mi Perličku na zuby?! Nějak mi žloutnou!''
,,Ty vogy! Mně chybí bulva!''
,,Tfuj! Už nikdy na večeři do KFC!''
,,Paddy Kelly?! Toho mám doma na plakátě!''
,,Tak ty nechceš můj podpis?!''
,,Pojď s tím foťákem blíž a vypiju ti krev!''
,,Ty vole! Sean se počůral Kathy do klína!''
,,Jé, někdo KONEČNĚ zašlapal moji fotku do země!''
,,Ona mi řekla, že mě miluje!''
,,Až jsem se z těch fanynek pos...!''
,,Cha cha cha, prostě se tlemím sám sobě!''

TOUHA 9

26. dubna 2008 v 14:04 Moje příběhy a práce
TOUHA- Probuzení v nebi (?)
Zavřela jsem oči, protože se mi dělalo zle. Pocítila jsem stisk ruky, který mi měl nejspíš dodat sílu. Jenže já ji ztrácela.
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla. Pak jsem ucítila, jak mně někdo zvedá, kamsi pokládá a někam veze. V hlavě jsem cítila podivnou, ale příjemnou prázdnotu. Nic mě netížilo, jako bych mohla létat! Měla jsem nějaké starosti? Pokud ano, zmizely jako ryba v řece.
,,Slyšíš mně?''
Ještě aby ne! Ten někdo mi posílá své prskavce rovnou do ucha!
,,Pokud mně slyšíš, pohni se!'' Zavelel znovu ten hlas. Rozhodla jsem se, že ho během chvilky pošlu na Mars. Otevřela jsem oči a ztuhla. Všude bílo! Je ze mně anděl?! No, spíš anděl s duší ďábla!
,,No hurá!'' Ozvalo se znovu a já se otočila po zdroji hlasu. No teda! Jestli se pokaždé po mém probuzení objeví tak pěkný chlapík, tak budu stále usínat a probouzet se! Jenže po chvíli jsem si vzpomněla na prskance ve svém uchu a ten mužík se mi už nelíbil.
,,Tak jak ti je?'' Zeptal se a já se pokusila o patřičný škleb. A povedlo se!
,,Máte pěkné peklo, ani tu není takové vedro!''
,,No vida! Ona je po operaci, málem mi vypustí duši pod rukama, ale hned je plná humoru! To je skvělé!'' Spráskl nade mnou ruce a zasmál se.
,,Počkat, já sem ještě neumřela?!'' Zeptala jsem se překvapeně, z čehož dostal záchvat znovu.
,,Ale jdi ty, já jsem Bůh, copak to nevidíš?!'' Pokusil se o vtip.
,,No, Boha si představuji jako normálního a hezkého chlapa, a ne jako blázna se skalpelem v ruce, ale co nadělám!'' Setřela jsem ho. Teď už jsem si byla jistá, že je to doktor. A k mému nesmírnému štěstí má smysl pro humor.
,,Tak, na chvilku konec srandy : jak ti je? Bolí tě něco?'' Zvážněl.
Pomalu jsem se na posteli zavrtěla. Pak zvedla ruce a dokonce si sama sedla, jenže mě ihned přirazil zpátky na postel.
,,Ok, je ti dobře, to jsem rád.''
,,Co mi bylo?!'' Zajímala jsem se. Doktor pokrčil rameny.
,,Vnitřní krvácení. Slyšel jsem o té rvačce. Máš docela kliku, mohla jsi dopadnout hůř!''
,,Ne, nemám kliku, jenom ostré lokty a rychlé nohy!'' Vysvětlila jsem mu, a on znovu se zasmál.
,,No, každopádně jsme to zastavili. Jinak máš pár odřenin a modřin, do týdne seš doma.'' Zašklebil se a já si oddechla.
,,Paráda!''
,,To se ti tu nelíbí?!'' Zeptal se šokovaně a já přikývla.
,,Nesnáším nemocnice všeho typu, takže nelíbí.'' Ušklíbla jsem se a teprve teď jsem pocítila svůj mírně pomlácený ksichtíček.
,,Podáte mi zrcátko?'' Požádala jsem ho, a on mi ho sundal ze zdi a nastavil tak, abych do něj viděla.
,,Typická ženská, jiného, než obličej ji nezajímá.'' Tlemil se mi.
,,Typickej chlap, blbý kecy, jinýho neumí!'' Zareagovala jsem bleskově, nevydržela to a spolu s doktorem vybuchla smíchy.
Koukla jsem se znovu do zrcátka. Několik ranek, škrábanců, ale jinak nic. Bezva!
,,Máte návštěvu, vaši tetu.'' Usmál se, ale mně se vlasy postavily hrůzou.
,,No to bude sekec!'' Vzdychla jsem a on se zasmál.
,,To bude, už si brousí zuby a asi sem jde.'' Souhlasil a v tu chvíli se otevřely dveře a v nich tetička.
Probíhalo to přesně tak, jak jsem si myslela. Padla mi k posteli, chvíli děkovala Bohu za můj život a teprve poté se do mně pustila. Doktor stál u dveří a v dlaních dusil smích, snažila jsem se ho zabít pohledem, ale nepovedlo se. Když se tetička konečně uráčila skončit s kázáním, začala mi nadávat.
,,Jak to, že jsi mi neřekla, žes utekla od Kellys?! A byla jsi sama doma?! Víš, co se mohlo stát a také stalo?!'' Začala a já protočila oči v sloup a tvrdě zmlkla. Nic už ode mně neuslyší ani omylem! O téhle rodince se bavit nehodlám!
,,Ty seš hrozná, Patricie! Ničeho si nevážíš!'' Pokračovala. Ale budiž, ničeho si nevážím.
,,A dál?!'' Zeptala jsem se vysmátě, abych ji naštvala. Povedlo se.
,,Ty si děláš ze všeho akorát legraci, ale uvědom si, že svět ti neleží u nohou!''
No vida, k tomuhle zjištění jsem potřebovala tetičku, skvělý!
Teď už jsem mlčela tak zarytě, že i teta pochopila, že se mnou nic nebude a tak mi jen oznámila, že tu mám tašku s věcmi, které mi donesla a následně šla pryč. Tentokrát jsem děkovala Bohu já!
,,Musím ještě za dalšími pacienty, takže zatím ahoj a dej se do kupy pořádně, ať se tě co nejdřív zbavím!'' Zasmál se doktor u dveří a tak jsem ho vyprovodila pořádným šklebem a vyplazeným jazykem. Teprve teď jsem se rozhlédla po pokoji. Celkem prostorný a světlý. Paráda. Vedle mé postele byla polička a na ní walkman. Vzala jsem si ho a pustila si kazetu, co v něm byla.
,,Ty vole, co sem komu udělala?!'' Vyjekla jsem, protože mi začali hrát Kelly family, jak jinak, milá tetička se nikdy nezapře!
Ale co nadělám. Holt si je tedy poslechnu.
Celkem se mi líbila písnička I'll swim I''swim, tak jsem si ji pustila ještě jednou.
,,Vida, Paddy, tenhle text ti schvaluju.'' Řekla jsem si potichu a pustila si další písničky. Ale nejvíc mně dostala One more song. Pustila jsem si ji několikrát za sebou, protože se mi opravdu moc líbila. Do hodiny jsem ji znala nazpaměť. Byla nádherná. Pořádně jsem si přitiskla sluchátka do uší, volume dala na plný koule, zavřela oči a vnímala jen písničku. Nejvíc jsem si oblíbila část : ,,Ride on, ride on, ride on, ride on, ride on into the sun'' ( leť dál, leť dál, leť dál, leť dál, leť dál až ke slunci).
Náhle jsem se děsně lekla, protože do mně někdo strčil. Když jsem otevřela oči a koukla se vedle postele, stála tam Barby. Okamžitě jsem vypla walkmana, a zadívala se na ni. Zdála se být v pořádku.
,,Ahoj, Pat. Prý ti skoro nic není.'' Promluvila konečně, čímž narušila chvilkové ticho.
,,Jo, moc ti děkuju za pomoc.'' Usmála jsem se a položila sluchátka na poličku. Barby na mně vytřeštila oči.
,,Zbláznila ses?! Vždyť ty jsi zachránila mně! Ale ty holky.... Mohly tě klidně zabít.'' Zavrtěla smutně hlavou.
Pokrčila jsem rameny.
,,Neboj se, Barby, asi to měly v plánu už dávno, já jim to jenom trochu usnadnila.''
,,Ale jdi ty. Za tohle ti budu nadosmrti vděčná.'' Řekla a vzala mně za ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přesvědčila, že mi nic dlužná není a nikdy nebude.
A pak jsme si začaly povídat. Bylo to zvláštní, protože zrovna Barby na mně pokaždé působila odtažitě. Ale mluvilo se s ní bezvadně, vydrželo nám to přes dvě hodiny, než se Barby podívala na hodinky.
,,Už musím jít, Kathy chce něco nacvičovat. Měj se hezky a ahojky!'' Usmála se, vstala a odešla, tudíž jsem v pokoji osaměla. Chvíli jsem uvažovala, co budu dělat, ale po chvíli jsem se rozhodla pro další poslouchání mé nové milované písničky One more song. Ještě jsem vyhledala svůj mobil, a zjistila, že jsou dvě hodiny odpoledne. Došlo mi, že jestli se tady budu nudit týden, tak mi přeskočí. Ale alespoň mám tu písničku, která mi hraje pořád dokola.
Když do mně zase někdo asi po půl hodině drknul, ujely mi nervy.
,,Co je sakra?!'' Odhodila jsem sluchátka a pohlédla na narušitele mého klidu.
,,Ježíši, já se omlouvám, nechtěla jsem takhle vystřelit!'' Vyjekla jsem omluvně, když jsem před sebou spatřila Kathy a Johna.
,,To je dobrý. Jen aby se ti z té písničky nezatočila hlava!'' Zašklebil se dobromyslně John.
,,Když ona je hrozně povedená.'' Zašklebila jsem se.
,,Chceme ti poděkovat za Barby.'' Začala Kathy, ale přerušila jsem ji.
,,To není potřeba.''
,,Ale je. Mohlo to skončit špatně. Ale chci se tě zeptat, proč jsi od nás utekla? Když to Paddy zjistil, hledal tě po areálu zámku, ale ty nikde. Dokonce jsme za tebou chtěli jet domů, ale byly samé tiskovky, a pak jsme museli narychlo do Irska.'' Vynadala mi Kathy. Já se jí zadívala do očí a doufala, že pochopí to, co jí teď řeknu.
,,Jenže já nemám v povaze někoho využívat. A vidíš to sama, měli jste tunu práce i beze mně.''
,,Hele, neulehčuj to. Mluvila jsem s tvou tetou, přišla jí extra nabídka ohledně práce, ale ona ji chtěla odmítnout, protože je to ve Španělsku. Ale domluvila jsem se s ní. Jako dík budeš dva týdny u nás.'' Oznámila mi. Už jsem otvírala pusu, ale přerušila mně.
,,Už je to domluvené, hned, jak tě propustí, jedeš k nám, námitky se nepřijímají.'' Zašklebila se, tak jsem raději ztichla. Takže já si budu užívat u Kellys. Asi si ještě něco zlomím, abych tam nemusela. Jim totiž asi nedochází, že i kdyby mně tam oni sami chtěli, novináři z toho udělají aféru století. A to jsem nechtěla.

TOUHA 8

25. dubna 2008 v 21:13 Moje příběhy a práce
TOUHA-Cena za upřímnost
Druhého dne jsem vyrazila znovu vstříc tetě, která měla extrémně dobrou náladičku a dokázala mně také strhnout do salvy smíchu. Ale nebyla by to ona, aby mně něčím nevytočila.
,,Pat?'' Vyhlédla si jednu z chvilek, kdy jsem se smála opravdu upřímně a tak jsem se pohledem zeptala, copak má na srdci. Tetička sáhla do poličky, kterou měla vedle nemocniční postele a vytáhla noviny. Na titulní straně byla fotografie oné slavné Kelly family s nadpisem : ,,Kelly family vydali nové CD Growin up!''
,,Teto, to po mně nechtěj!'' Prosila jsem, ale bylo mi předem jasné, co mně čeká.
,,Tady máš peníze, skoč mi pro něj, prosím!''
Položila mi peníze na dlaň a já s očima v sloup vyrazila vstříc nejbližšímu obchodu s cédéčky, abych ho tetě koupila. Bez řečí jsem šla jenom proto, aby tetě nedošlo, že všechno není tak, jak by podle ní mělo.
Prodejce na mně pohlédl se zájmem, ale když jsem mu řekla, jaké CD chci, zavrtěl nechápavě hlavou a prodal mi ho.
Tetička byla samozřejmě nadšená a překvapivě rychle mně vyhnala s tím, že by si ho ráda poslechla v klidu. Ale nevadí, odejdu celkem ráda.
Odcházela jsem směrem k parku, byla to trošku delší cesta, ale pohodová. Sedla jsem si na lavičku, a teprve po minutce mi došlo, že je to ten park, kde jsem si pokecala s Johnem a při té vzpomínce jsem se musela zasmát. Seděla jsem si tam asi půl hodiny, a pak se vydala kolem obchodních domů k domovu.
Zaslechla jsem menší křik a tak jsem se zvědavě vydala k místu, odkud byl slyšet. Dva muži v černém se snažili dostat na kraj uličky přes asi padesát holek.
,,Dělej! Sakra, vždyť ji umačkají!'' Nadával jeden a snažil se procpat davem, ale marně.
,,Její manager nás zabije!'' Přizvukoval mu ten druhý a to pro mně byl signál.
Bez zaváhání jsem použila lokty a odstrčila docela brutálně první tři holky, tudíž jsem se octla v houfu. A to mně jich čeká ještě minimálně dvacet!
,,Co se sem cpeš?!'' Ječely na mně, ale já nevnímala. Dokonce jsem utržila několik kopanců a škrábanců, ale ty jsem docela suverénně a nemilosrdně oplácela. Konečně jsem se prorvala do téměř první řady a mohla zhodnotit situaci.
Několik holek vedle sebe tvořilo takovou barikádu a před nimi už nikdo nebyl. Jen tam stála ta holka, s níž a její partou jsem se tu už potkala, a neměla jsem z ní dobrý pocit. No, a naproti ní byla Barby. Její vyděšený obličej mně šokoval, nechápala jsem, co od ní ta holka může chtít, když já sama málem přišla o zdravou kůži za to, že jsem se smála slavné skupině.
,,Barby, holčičko, já ti přece neublížím! Chci jenom jedno : dostaň mně k Paddymu!'' Říkala jí ona divná holka a mně se zatajil dech. To snad není možné!
,,Ale na rovinu, pokud mně k němu nedovedeš, nemáš šanci odejít!'' Dodala a já se konečně prorvala mezi dívkami tvořícími barikádu a vrhla jsem se do toho podivného čtverce. Kolem nás byla totiž zeď ze tří stran, pouze čtvrtá část byla tvořena dívčí barikádou.
,,Seš normální?!'' Vyjela jsem na tu holku, kterou jsem z duše tolik nenáviděla a rázně jsem k ní přistoupila. Konečně odvrátila pozornost od vyděšené Barby a otočila se ke mně. Tentokrát mě probodávala nenávistným pohledem, jaký jsem u ní ještě neviděla.
,,Co ty tady, sakra, chceš!'' Vyjela na mně vztekle. Jen jsem nadzvedla vyzývavě obočí.
,,Okamžitě ji nech odejít!'' Procedila jsem skrze zuby a koukla jsem se na Barby. Poznala mně, tím jsem si byla jistá, a nevěděla, co si o tom má myslet.
,,To určitě! Konečně mám v rukou někoho z Kellys a teď ji nechám jít, ne?!'' Pronesla tonem, za který bych jí nejraději vlepila pořádnou facku. Evidentně si toho všimla. Ušklíbla se.
,,Ale obětuju ji, pokud ty tu zůstaneš se mnou. Už dlouho mám totiž chuť tě zabít!'' Zasmála se nahlas, a její smích napodobila i barikáda jejích příznivkyň. Došlo mi, že je to jediná šance, jak odtud Barby dostat.
,,Dodržíš slovo?!'' Vyštěkla jsem na ni. K mému nesmírnému překvapení přikývla. Poté se otočila k hloučku.
,,Pusťte ji!'' Zavelela a všechny jako na povel udělaly místo.
,,Vypadni, dokud můžeš!'' Vyštěkla poté na Barby, ale ta pohlédla na mně.
,,To ne!'' Vymáčkla ze sebe. Tohle už bylo moc i na mně.
,,Okamžitě odejdi!'' Pobídla jsem ji, ale Barby chtěla znovu zaprotestovat, jenže když pohlédla na tu holku, sklopila hlavu a odešla. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se nemám prostě vrhnout za ní a utéct také, ale došlo mi, že by se barikáda okamžitě uzavřela a já už bych svému trestu za upřímnost neutekla.
,,Tak konečně se setkáváme tváří v tvář, že?!'' Zašklebila se a obcházela mně. Připomněla mi tím supa, který krouží nad mršinou, kterou požírají lvi.
,,Kdybys jenom věděla, jak moc jsem tě nenáviděla už ve chvíli, kdy jsem tě spatřila!'' Procedila skrze zuby a shluknutí dívek se zachechtalo.
,,Nápodobně!'' Nedala jsem se. A kupodivu ji to nepřekvapilo.
,,Dost riskuješ, tady tě můžu klidně i zabít!'' Zasmála se mi do očí.
,,Proč to tedy neuděláš?!'' Zeptala jsem se jí. Bylo mi jasné, že její odpověď mi přinese jenom strach z blizoučké budoucnosti.
,,Protože chci, abys trpěla! Chci tě zničit pomaloučku, abys sama umřít chtěla. Děvenko, je vidět, že nejsi odtud, protože jinak bys utekla už při našem prvním setkání!'' Zahučela a zastavila se naproti mně.
,,Tak mně napadá, že čekám už dost dlouho. Ale jen, abys o tom věděla : patřím do nejzákeřnějšího gangu celého Německa, který má své lidi ve všech městech a částech! Ale co, už dost řečí!'' Zasmála se a napřáhla se pěstí proti mně. Chudinka, měla velká slova, ale malou sílu. Je vidět, že ačkoliv se chvástá, skutek utekl. To asi nevěděly její předchozí oběti.
Pěst jsem jí chytila, zkroutila, a následně jsem s celou tou skvělou dívkou praštila o zem. Za tohle umění jsem vděčila jednomu příteli. Pracoval jako voják a jednou mně z nudy naučil pár chvatů.
Ta slečinka z toho byla pěkně v šoku. Když jsem jí ruku zkroutila za zády, třásla se po celém těle a já se o sobě dozvěděla různé druhy skotu, hovězího a tak podobně.
,,Važ slova, slečinko, je vidět, že účast v gangu nenosí růže!'' Řekla jsem nekompromisně a na mém obličeji se objevil dosti nepřející škleb. Toho si všimly dívky, co dosud dělaly barikádu a tentokrát udělaly okolo nás dosti těsný kruh. Došlo mi, že jim pravidla nic neříkají a já jsem v pořádné kaši.
,,Na ni!'' Zaječela ta, již jsem držela obličejem k zemi a milé dámy ji ihned uposlechly. Vrhly se na mně, až jsem se lekla. Jenže to byl jenom začátek. Bylo to přesně jako ve filmu. Dvě mně chytly za ruce, zbytek si hrál na želvy Ninjy, usoudila jsem tak podle kopanců do všech částí mého těla.
Jenže to nejhorší mně nejspíš teprve čekalo. Předstoupila přede mně ta holka a vyzvala ostatní, ať se dobře dívají, že teď mně jedinou ranou zmrzačí.
Narychlo jsem si vybavila jeden z tvrdších kousků, které mně učil můj kamarád. Byl to tenkrát ten nejdrsnější den, jaký jsem zažila (kromě toho dnešního) a doteď si na něj pamatuji.
Rychlostí blesku jsem se oběma holkám, jež mně držely, vytrhla, chytla je za krky a pořádně se opřela. Vymrštila jsem své nohy do vzduchu a té, která se chystala k poslednímu úderu, jsem se trefila rovnou do obličeje. To byla moje poslední šance.
Využila jsem momentu překvapení a rychlostí blesku jsem zmizela v davu šokovaných holek. Sice mně chtěly zadržet, ale povedlo se mi uniknout.
Musím uznat, že běhat s pokopaným a pomláceným břichem a obličejem je hodně o vůli. Jakmile to člověk vzdá, skácí se na zem a je po všem.
Letěla jsem jako šílenec a na silnici mně málem srazilo auto, naštěstí jsem stihla uskočit na chodník. Svezla jsem se podél zdi obchodního domu a lapala po dechu. To auto k mému překvapení zastavilo a za ním i ostatní, co jely za ním.
,,Jste v pořádku?! Vy jste unikla, to je úžasné!'' Poklekl ke mně jeden z mužů.
,,Patricie! Co ti to provedly?! Mluv se mnou!'' Zaslechla jsem a pohlédla na Barby, která se sklonila vedle muže a chytila mně za ruku. Kde se tu, sakra, bere?!
,,Barby, uteč!'' Zasípala jsem, protože mi bylo jasné, že jsem příliš blízko u místa, kde mně ještě před chvílí málem zabily.
,,Ani omylem, není to potřeba. Už jsem zavolala ostatním, vydrž!''
Chtěla jsem jí říct, že určitě přijdou a tentokrát ji nepustěj. Bylo potřeba ji odehnat, ale já se nevzmohla na nic, jen jsem na Barby třeštila oči, jako bych doufala, že to bude dostatečné znamení.
,,Barby! Proč jsi-ježíši!'' Zaslechla jsem a nad mou hlavou se objevil i John s Jimmym. Nechápala jsem, kde se tam vzali. Dokonce jsem se chtěla přemoct a oslovit je, ale v puse jsem pocítila nasládlou chuť krve a došlo mi, že je zle.

Boží videjko Kellys

25. dubna 2008 v 15:50 Kelly family
Čao lidi! Tak tohle video jsem našla úplnou náhodou a děsně se mi líbí. Všimněte si, že Patricia a Paddy mají stejné triko:) A na závěr dovolte menší prosbičku :Pokud poznáte poslední písničku, která ve videu zazní, napiště mi, prosím, její jméno do komíků.
Díky moc.

Průchod a následek vzteku

24. dubna 2008 v 20:16 Moje příběhy a práce
Procházela se po té zelené louce a byla neskonale šťastná. Konečně zase ta přenádherná svoboda a volnost! Bez zaváhání se rozeběhla, aby si protáhla ztuhlé nohy a záda.
,Jaká je to krása, zase jednou být zcela volná, bez pocitu svazování od ostatních.' Radovala se.
Jenže její svoboda neměla trvat věčně, usoudila tak podle lidí blížících se k ní. Jenže nebyla z těch, co se bez vlídného slova nechají vyhnat z volnosti!
Otočila se na místě a rozeběhla se před sebe, co jí nohy stačily. Prosila vítr, aby jí dodal svou rvavou sílu a slunce, aby ozářilo oči jejích pronásledovatelů.
Pocítila, jak se vítr opravdu prudce zvedl a to ji přimělo hnát se ještě drsněji vpřed.
Přes svou touhu po útěku si nevšimla plotu před sebou a prudce do něj vrazila. Jindy ploty prorážela jako pírka, ale tenhle byl zákeřný. Tak zákeřný, že lev schovaný v křoví se mu nevyrovná.
Její tělo se začalo svíjet šokem, projížděly jím takové elektrické rány, že to bylo něco příšerného. Musela vynaložit veškeré úsilí, aby se dokázala postavit a odběhnout, jenže neušla ani pět metrů, když se zhroutila. Začala se celá třást, ale ne strachy, nýbrž šokem, její nohy ji odmítaly poslouchat.
Zahlédla, jak se k ní ti lidé ženou jako o závod a z posledních sil se přiměla vstát. Jenže o útěk se už nepokusila, znovu by spadla.
,,Kozo jedna zjančená, nemáš dost?! Budeš ještě pracovat!'' Zařval na ni jeden z mužů, když k ní doběhl. Přes hlavu jí přetáhl ohlávku a táhl ji za sebou ke stájím, jako by vedl prase na porážku.
,Takže je to jasné : ještě dnes budu pracovat pod tou odpornou a neforemnou věcí, které říkají sedlo! Jak já to nenávidím! Akorát zátěž na zádech, kopání do břicha a silná bolest v hubě od toho zatraceného železa!' Zhrozila se zničeně.
Rozhodla se, že se tomu postaví. Vzepjala se na zadní, aby si uvolnila hlavu, kterou jí pomocí vodítka muž tlačil až k zemi. Evidentně tohle nečekal, tudíž odskočil od ní spolu s ostatními lidmi. Tohle přesně chtěla.
Spokojeně se vrátila na všechny čtyři a stála. Měla volnost hlavy, nic jiného si nepřála. Jenže to asi nepochopil ten člověk a jeho následovníci.
,,Mrcho jedna, já ti dám!'' Zakřičel na ni, znovu chytil vodítko a trhl ohlávkou. Bylo to tak prudké a bolestivé, že vyděšeně couvala, ale zezadu pocítila štípanec. Vykopla. Bylo slyšet výkřik, ale poté nastalo ticho.
Muž, který ji držel, pustil vodítko a nechal ji být. Začal utíkat dozadu, tudíž se otočila. Muž se sklonil nad svým druhem a cosi mu šeptal. Odpovědi se nedočkal.
Přistoupila k nim a nosem strčila do muže na zemi. Opravdu se nepohnul.
Podívala se do očí muži, který se mu snažil pomoct.
,Utíká z něj život, pomoz mu!' Snažila se mu naznačit, ale on nic.
Znovu se podívala na člověka na zemi a všimla si, že otevírá oči. Posadil se.
V tom po ní její vodič skočil, prudce odepjal vodítko a držel ji pouze na ohlávce. Pohlédla na grimasu jeho obličeje a věděla, že bude trpět. A ne málo.
Jednou rukou ji držel, druhou bil. Před tvrdými ranami uskakovala, ale on nepustil. Chtěl se jí pomstít za to, že svým obranným reflexem ohrozila jeho druha, ale jak mu vysvětlit, že kdyby nepocítila ten úder, nic by se nestalo?!
Trestné sankce trvaly dost dlouho, po několikátém zásahu do hlavy se rozzuřila natolik, že vystřelila proti němu bez ohledu na to, že ji držel. Ten náraz ho přinutil uvolnit ji a současně byl odmrštěn asi dva metry od ní.
Na nic nečekala a prchala. Měla hrůzu z toho, že za sebou zaslechne volání, nebo uslyší něčí dusot za svými zády.
Spatřila před sebou ohradu, která jí vždy bránila v bezhlavém, kdysi ještě radostném trysku. Dnes po dlouhé době vzepjala své mohutné tělo a přelétla plot jako pírko. Ale nezastavila. Hnala se dál, s tlukoucím a zraněným srdcem a vytřeštěnýma očima. Zaslechla ostrý zvuk, který jí málem utrhl uši, ale ona je jenom přiklopila k hlavě.
Náhle se její kopyta ocitla na tvrdém a drsném podkladu, což ji vyděsilo. Zastavila, připravena k prudké otočce a dalšímu útěku, ale bylo pozdě.
Poslední, co zahlédla, byla dodávka, v níž zakřičel vyděšený řidič, a ta tvrdě narazila do těla umučené klisny.
Prorazila přední sklo, muž šokovaně strhl volant na stanu a auto i s klisnou zajelo do příkopu, kde ji celou zalehlo.
Vyděšené zařičení klisny se rozlehlo krajem, a její pronásledovatel se za ním rozeběhl. Zastavil se deset metrů od převráceného auta, z něhož vylézal šokovaný, pohmožděný muž, ale jemu pozornost nevěnoval. Stačilo mu, že je v pořádku.
Hleděl do očí své klisně. Z jejího výrazu četl bolest, a jedinou otázku : ,Proč?'
Když uviděl kousek jejího těla, který auto nezakrývalo, musel se hluboce nadechnout, aby se uklidnil. Té krve a hlubokých ran!
Rozešel se k autu a podepřel ho.
,,Pomozte mi!'' Zakřičel na muže vedle sebe, který s nechápavým výrazem podepřel zadní část vozu. Společnými silami se jim povedlo ho převrátit, takže klisna byla volná.
Jenže zůstala ležet. Z nozder se jí začala po praméncích valit krev a její dech zpomaloval.
,,Promiň!'' Vysoukal ze sebe muž a uchopil její hlavu do náruče, tudíž mu krev z nozder stékala na triko, ale on si toho nevšímal. Poprvé v životě dovolil svým slzám, aby se v proudech rozutíkaly po jeho tvářích.
,,Jsem tak blbej, promiň mi to, Jagaro!'' Prosil ji, ale věděl, že je to marné. Mohl se dočkat odpuštění za rány na těle, ale nikdy ne za šrámy na duši.
Klisna naposledy vydechla a její hlava mu zvláčněla v náručí. Příliš pozdě pochopil, že pokud se člověk nechá unést, skončí to špatně. Právě on sám přišel o nejlepší klisnu, jakou kdy viděl cválat na svých pastvinách.

TOUHA 7

24. dubna 2008 v 18:01 Moje příběhy a práce
TOUHA- Poznání sama sebe
,,No...'' Začal Angelo, ale evidentně se mu nechtělo odpovídat. Řekla bych něco, ale nestihla jsem to. Paddy stočil svůj pohled na mně.
,,Zavedu tě do koupelny, vypadáš děsně!'' Zamračil se a otočil. Vyšla jsem pomalu za ním, s kapesníkem v ruce, ruce nalepené na nose. Asi to vypadalo, že Paddy smrdí a tak si kryji své čichové partie. Omyl.
Myslela jsem, že Angelo půjde s námi, ale on se odpojil a šel ke zbytku rodiny.
Za Paddym jsem prošla až ke vchodovým dveřím zámku, ale vedly tam schody. Rozhodla jsem se pro opatrný krok, abych se neskulila dolů.
,,Je ti něco?!'' Zeptal se Paddy a já se na něj chtěla podívat a zavrtět hlavou, ale krapet jsem to nestihla. Jakmile jsem zvedla pohled k němu, spadla jsem po zádech ze schodů zase dolů. Kupodivu jsem to zvládla jedním kotoulem, ale zato pořádným.
Jak jsem ležela na zádech, podívala jsem se na Paddyho, který se ke mně řítil.
,,Co blbneš?!'' Vykřikl a sklonil se nade mně.
,,Co myslíš?!'' Zašklebila jsem se, ale bolestí.
,,Padám ze schodů!'' Dodala jsem a vstala. Teď už mi bylo, kupodivu, dobře a tak jsem se vydala znovu do schodů, Paddy za mnou.
,,Takhle už neblbni, mohla sis rozrazit hlavu!'' Vynadal mi, jako bych za to mohla.
,,Víš co?! Až se ti zamotá hlava a ty sebou někde flákneš, tak taky neblbni!'' Vylétlo ze mně a podívala jsem se Paddymu vražedně do očí.
,,Koupelna je támhle!'' Otevřel dveře a ukázal kamsi do chodby. Dál mně asi vést nehodlal, ale ani jsem o to nestála.
,,Dík!'' Pronesla jsem skrze vzteky zaťaté zuby a vešla dovnitř. Ke koupelně jsem se dostala dosti neslušným, ale pro mně jediným možným způsobem : opíráním o zeď.
Umyla jsem si obličej (Měla jsem ránu, to uznávám!) a napila se chladné, osvěžující vody. Pak jsem přemýšlela, co dál. Vrátit se k nim? No, možná ano, alespoň bych poprosila Angela, ať mně odveze domů.
Vyrazila jsem tedy zpět k východu a opatrně scházela po schodech. Moje hlavička se evidentně snažila o rekord, třeštila mi totiž velice vytrvale. Ke Kellysům bych se dostala přes zahradu, ale já tam asi nedojdu.
Chytla jsem se prvního stromu a dýchala, jako bych uběhla maraton. Nakonec bolest dosáhla takového rozměru, že jsem se podél onoho stromu svezla a dopadla na zem.
,,Pat, co se stalo?!'' Uslyšela jsem před sebou Paddyho, ale nemohla jsem otevřít oči, abych se na něj podívala. Chtěla jsem mlčet o tom, jak mi je, ale už jsem to nedokázala.
,,Paddy, já už nemůžu! Palice mi třeští, nemám sílu se odsud hnout.'' Zašeptala jsem.
,,To mně mohlo napadnout. Vezmu tě dovnitř!''
,,Tak na to zapomeň. Jestli pro mně chceš něco udělat, dostaň mně domů, tam se dám do pořádku sama.'' Požádala jsem ho. Neodpověděl. Jen jsem ucítila, jak mně podebral a odnášel. Nebránila jsem se, protože by to už ani nešlo. Kupodivu jsem mu usnula v náruči. Ach ta romantika! A ironie!
Probudila jsem se na gauči. Chvilku jsem koukala do zdi a vše si urovnávala v hlavě.
,,No to je dost!'' Zaslechla jsem vedle sebe a když jsem se podívala napravo, viděla jsem Johna, jak na mně kulí své šedočerné oči.
,,Byl tu doktor. Proč jsi Angelovi neřekla o té bouračce? Má hrozné výčitky, říkal, že kdyby to věděl, tu pitomou soutěž by zrušil. Holka, máš otřes mozku a ještě tu závodíš v klikách!'' Vynadal mi John a já se podívala na své ruce. Asi má pravdu. Prostě si nikdy nedokážu přiznat porážku! Hraji si na něco, čím nejsem a nikdy nebudu!
,,Ale v pohodě, dva dny klidu a prý budeš v pořádku. Ale do té doby zákaz prudkých pohybů.'' Informoval mně ještě. Neodpověděla jsem mu, přišlo mi to zbytečné.
,,To znamená, že zůstáváš tady!'' Dodal. Tentokrát jsem se už ozvala.
,,Ani omylem. Vem mně, prosím, domů!''
,,Ne, ty dva dny tu přežiješ.'' Zavrtěl hlavou. Nenapadala mně pořádná výmluva. Ale vlastně.... Jedna by tu byla...
,,Musím za tetou!''
,,Nemusíš, byla za ní Kathy a vše jí vysvětlila.'' Uzemnil mně John, až mi spadla čelist.
,,Cože?!''
,,Jo, nediv se. Potřebuješ klid a péči. Prostě nehledej výmluvy, minimálně dva dny tady budeš. A chce s tebou mluvit Paddy.'' Usmál se konečně a ihned odešel. Ani jsem nestihla říct ne.
,,Nazdar! V pohodě?!'' Přilétl Paddy a bez zeptání se posadil na gauč k mým nohám. Přikývla jsem.
,,Dík.'' Víc jsem ze sebe nehodlala vypravit. Chci si hrát na uraženou. Tak mně napadá, že bych to mohla nahlásit jako únos. Kellys by to porazilo na dno. Ale tohle bych nikdy neudělala.
Paddy se na mně chvíli díval. Pak k mému nesmírnému překvapení složil svou hlavu do dlaní a nevypravil ze sebe ani slovo. Zase se podíval na mně a v jeho očích se zračily obrovské otazníky. Nevydržela jsem to.
,,Co tě žere?!''
Stále mně pozoroval. Otazníky vystřídal náznak vzteku.
,,Proč jsi Angelovi neřekla, že tě třeští hlava po nehodě?! Mluvil jsem s doktorem. Ta pitomá sázka tě mohla zabít!'' Vylétlo z něj a pohled otočil k oknu. Tohle na mně bylo moc. Mlčela jsem. Paddy se na mně podíval znovu, zavrtěl bezradně hlavou a odešel. Jsem tak pitomá....
Vzala jsem papírek, který ležel na stole před gaučem, naškrábala tam : ,,Děkuji za všechno. Patricie'' a vrátila ho zpět.
Rozhlédla jsem se, a když jsem nikoho nespatřila, vstala jsem z gauče a zamířila k východu ze zámku. Je na čase tuto rodinku opustit, než jim způsobím nějaké problémy. Toho se ráda vyvaruji.
Proběhla jsem zahradou, přelezla plot a vyrazila k tetinému bytu. Hlava už mi netřeštila tolik, tudíž se mi šlo dobře. Pro jistotu jsem si občas popoběhla, asi jsem se bála, že se za mnou někdo z nich objeví.
V tetině bytě bylo prázdno a smutno. Zapnula jsem si televizi a usedla k ní. Nečekala bych, že je to možné, ale mně bylo tak smutno, že jsem se rozbrečela. Rozhodla jsem se, že žal zaspím a tak jsem odešla do svého pokoje, kde jsem pomalu usnula.
Druhý den jsem se probudila, jako automat na sebe naházela oblečení a vyrazila za tetou. Byla veseloučká, ale udivilo ji, kde se tam beru, když jsem byla podle slov Kathy u Kellys. Po chvilce přemýšlení jsem se vymluvila na povolení jít ji navštívit. Tetička mi na to skočila a už se v tom nešťourala.
Odpoledne jsem si skočila do krámu nakoupit nějaké potraviny (tetička myslela na můj žaludek a dala mi nějaké peníze).
Večer jsem znovu trávila sama u televize. Na jednu stranu jsem si říkala, že jsem blbá, když jsem od nich takhle utekla a Vlastně jsem doufala, že Paddy se staví, když zná mou adresu, že se mu budu moct omluvit, ale neudělal to. Možná to tak bude lepší.
A takto fádně probíhal celý týden. Teta byla veselejší a veselejší a já se začínala zase bavit. Už mi byli Kellys kdesi u zadní partie těla. Nikdy na ně nezapomenu, ale teď už jsem o ně ani nestála.
Kdybych jenom tušila, že přijde čas splatit své dluhy.....

TOUHA 6

22. dubna 2008 v 19:40 Moje příběhy a práce
TOUHA- Kdo s koho
Jednou jsem se v tom autě ocitla přímo za volantem. Projížděla jsem opuštěnou ulicí, jenže v tom se přede mnou objevil Paddy a Angelo. Byli úplně stejní, jako na tričku, které se mi líbilo v obchodě.
,,Kluci, pozor!'' Vyjekla jsem a strhla volant stranou, znovu do sloupu.
Posadila jsem se a chvíli se rozhlížela. Žádné auto, jenom tma a klid.
,,Tak tohle mě zabije!'' Zamumlala jsem, vstala, a šla si do kuchyně pro pití. Jestli se mi tohle bude zdát neustále, tak se z toho všeho zblázním!
Otočila jsem se zpátky ke dveřím a strnula. V obýváku jsem zahlédla černý stín něčí postavy. Zírala jsem tam totálně hotová a vyděšená, takhle mi nikdy v životě nebylo.
Pomalým krokem jsem vyrazila za stínem, abych ho přepadla ze zálohy. Jenže těsně předtím, než jsem mu skočila po krku, se pohnul on směrem ke mně a honem mně chytil za ruce.
,,Klídek, to jsem já, Paddy!'' Ozval se a já si oddechla úlevou. Chudinka, teď ho pořádně seřvu!
,,Co tady děláš?!'' Vylétla jsem a zápěstí vytrhla z jeho sevření. Podíval se na mně tím jeho nevinným pohledem.
,,No co koukáš jako tele na nový vrata?! Neříkej mi, žes teď vylezl ze záchodu!'' Zuřila jsem, protože mně šíleně šokovala jeho drzost. On ještě neodešel, zmetek jeden!
,,Promiň, ale jaksi jsem odejít nemohl.'' Ohradil se a já šokovaně zapíchla svůj pohled do jeho.
,,Jak nemohl?! Dveře zamčené nebyly!'' Vztekala jsem se a hlava mi už zase třeštila, měla jsem pocit, že ho zabiju. Znovu jsem se otočila ke kuchyňské lince, namočila si ruku do ledové vody a přitiskla ji na čelo. Byla to ohromná úleva.
,,Já už byl na odchodu, ale měla ses vidět, třásla ses ve spánku jako osika, tak jsem tě přikryl a volal Johnovi, že tu raději zůstanu. Jestli ale chceš, tak odejdu.'' Podíval se na mně tázavě a já opět litovala své výbušnosti.
,,Promiň, ujely mi nervy, to ta hlava. Posaď se.'' Ukázala jsem na židli u stolu. Paddy přikývl a posadil se. Dala jsem před něj perlivou minerálku a skleničku.
,,Jinýho tu není, takže žádné extra pohoštění, promiň.'' Dodala jsem jako omluvu. Paddy nahodil jeden z jeho úsměvů, díky němuž dívky líbaly titulní stránky časopisů a já se posadila naproti němu. Podívala jsem se, kolik je hodin, a s údivem zjistila, že je šest ráno.
,,Tos tu byl celou noc?!'' Zeptala jsem se překvapeně. Přikývl.
,,Pro jistotu. Dokonce jsem i usnul, ale pak mně probudil tvůj výkřik na nějaké kluky ze snu.'' Pokrčil rameny a napil se.
,,Se nediv! Ty s Angelem jste si klidně stáli uprostřed silnice a já se na vás řítila s autem, tak co?! Bych vás přejela a měla problémy, ne? I když, tutově bych se stala slavnější, než vy dva.'' Zasmála jsem se a Paddy se zašklebil také.
,,Jo aha, to bylo na mně a na Angela?'' Tlemil se.
,,Kupodivu jo. Ale co, přežili jste to.'' Dodala jsem. Paddy s úsměvem zavrtěl hlavou, jako bych si vymýšlela. Ale to je jeho minus, vnucovat mu to opravdu nehodlám, není to můj styl.
,,Jak dlouho tu budeš sama?'' Zeptal se a já vzpomínala na slova mladého doktora.
,,Dva týdny. Co nadělám.''
,,A nechceš jít k nám? Celá rodina tě už zná, neměli by nic proti.'' Mluvil na mně. Začala jsem se smát.
,,Opravdu ne. Díky za nabídku, ale na to zapomeň!'' Zavrtěla jsem rázně hlavou. Slavná hvězda, která seděla přede mnou, pokrčila rameny.
,,Jak myslíš. Nutit tě nemůžu.''
,,To opravdu nemůžeš. Ale díky. Kdybyste někdy něco potřebovali, víš, kde mě hledat.'' Navrhla jsem a Paddy přikývl.
,,Tak já teda půjdu. Ahoj.'' Řekl náhle a vstal od stolu. Zamířil ke dveřím.
,,Ahoj a díky!'' Zavolala jsem za ním a Paddy se ještě otočil : ,,Není za co!''
,,To je fakt!'' Zašklebila jsem se a Paddy se smíchem zavrtěl hlavou.
,,Teda, ty jsi číslo!''
,,No vidíš to. Já jsem číslo, ale sportku jsem ještě nevyhrála a přitom ta o číslech je!'' Tlemila jsem se. Paddy se naposledy usmál.
,,Ahoj.'' Řekl a odešel. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Zase jsem tu sama! Ach jo.....
Vrátila jsem se do obýváku a zase si lehla. Spánek mi snad zažene chmury.
Jenže ten mi je spíš přidal. Tentokrát jsem Paddyho s Angelem opravdu přejela, bylo to hrozný a já se probudila zpocená a ubrečená. Vytáhlo mně to z postele. Pustila jsem se do mírného úklidu domu a pak vyrazila za tetou do nemocnice. Tentokrát mě za ní pustili. Když jsem uviděla její pošramocený obličej a ovázanou hlavu, málem jsem se rozbrečela. Ale když promluvila, sálal z ní klid a mírná radost, ne smutek, takže se mi dost ulevilo. Trochu si tu nehodu vyčítala, ale já jí to okamžitě vyvrátila.
Strávila jsem u ní minimálně dvě hodiny, ani se mi nechtělo domů. Zase být sama. To by mi bylo milejší přežít další tlačenici na koncertě Kellys!
Jako vždycky jsem procházela ulicí, ale tentokrát bylo odpoledne, takže mi potkání té stupidní party holek snad nehrozí.
Rozhodla jsem se, že prázdnotě domova se vyhnu procházkou po parku.
Šla jsem klidným tempem a poslouchala zpěv ptáků. Nevím, jestli to bylo právě ono, anebo čerstvý vzduch, který jsem nasávala, ale podnítilo to ve mně touhu po běhu. A tak jsem vyběhla s větrem o závod. Musím uznat, že jsem dobrá, na trávu jsem padla až po sto metrech, to je na mně úspěch světového kalibru!
Pokračovala jsem už jen pomalou chůzí a v dálce jsem zase zahlédla pár temných postav. Napadlo mně, že je to zase Angelo s ochrankou a po bližším ohledání jsem si dala za pravdu.
,,Nazdar, Pat! Neříkej, že sportuješ!'' Zakřenil se a na mně skočila jeho rýpavá nálada.
,,No jasný! A na rozdíl od tebe je to na mně vidět!'' Ušklíbla jsem se. Angelo se nejdřív tvářil uraženě, ale pak to pojal jako výzvu.
,,Tak víš co?! Na běh tě neužije, já taky tolik nevydržím, tak si dáme silový závod!'' Vyhrkl a přezíravě se na mně podíval.
,,Jak to myslíš?!'' Nechápala jsem. Docela zajímavý, co má v hlavě, holt je to hvězda, no!
,,Umíš kliky?'' Zeptal se.
,,Jo.''
,,Pánský?'' Dodal s úšklebkem, který mě naštval.
,,Jo!'' Přikývla jsem tvrdě a Angelo si významně odkašlal. Pak se podíval na ochranku.
,,Udělej mi místo!'' Vyzval jednoho, který opravdu o krok ustoupil. Znovu stočil pohled na mně.
,,Tak kdo udělá víc pánských kliků, vyhrává, jasný?!''
Přikývla jsem. Angelo se opřel o trávník a začal. Skončil na rovných padesáti a já se otřásla. V tomhle ho netrumfnu ani za nic!
,,Tak se předveď! Jsem na tebe zvědavej!'' Zašklebil se a já si tedy klekla. Zatřeštila mně hlava, ale nepoložilo mně to.
Začala jsem. Kupodivu to docela šlo, ale dvacátý klik už byl hrozný. Do hlavy se mi hnal tlak, který mně donutil zavřít oči, ale pokračovala jsem. Třicet!
Prosila jsem ruce, aby to vydržely, svaly v pažích mně pálily, jako bych je měla nad ohněm. Ale pokračovala jsem. Ve chvíli, kdy jsem dělala čtyřicátý, začala mi crčet krev z nosu, asi to byla odezva hlavy na tlak. Angelo si naštěstí nevšiml červené louže pode mnou a já se překonávala. Ruce se mi třásly, pálily víc a víc, už se k bolesti přidala i záda. Čtyřicet šest. Sedm. Osm. Devět. Padesát! Ještě jeden!
U posledního jsem se už třásla jako ratlík, ale dokázala jsem to!
Svalila jsem se na zem a chytla si nos, krev ne a ne přestat téct. A ty paže! Minimálně týden s nimi nehnu! Taková bolest po celém těle.....
,,Ježíši! Ona mně opravdu trumfla!'' Nevěřil Angelo a posadil se vedle mně.
,,Seš machr, holka! Mně doma trumfne jen Paddy, ostatní říkají, že se nehodlají nechat odrovnat.'' Smál se.
Konečně jsem byla schopná usmát se taky.
,,Proboha, co máš s nosem?!'' Vytřeštil oči a obrátil mi ruce k sobě. Bylo na nich plno krve a z nosu se mi valila další. Asi jsem vypadala jako upír, protože jsem ji cítila po celém obličeji, stékala mi přes pusu, tváře, dokonce byla i nad nosem, jak jsem dělala ty kliky.
,,Nic to není. Seš poraženej, hochu!'' Zašklebila jsem se na něj, ale jeho pohled zůstal stejný. Zavolal k nám nějakého z hlídačů a ptal se ho, co má se mnou dělat.
,,Nic. Ať je chvíli v klidu.'' Řekl bodyguard a podal mi papírové kapesníky, tudíž jsem si trochu utřela obličej.
,,Ty jsi tele, počkej tu!'' Řekl Angelo a odešel stranou s bodyguardy. Zacpala jsem si noc kapesníky a chystala se vstát, ale v tu chvíli se mi zamotala hlava, tak jsem raději zůstala sedět. Pak se Angelo vrátil.
,,Hele, nechceš zajít k nám? Bydlíme nedaleko, alespoň by ses umyla.'' Navrhl.
,,Když dojdu domů, vyjde to nastejno.'' Tlemila jsem se a čekala, až se otočí. Jenže jako by věděl.. Neotočil se.
,,Pojedeš k nám na pokec, a hotovo. Odmítnutí odmítám!'' Prohlásil. Chtěla jsem ještě protestovat, ale umlčel mně pohledem. Nakonec jsem tedy vstala (ta bolest je něco děsného!) a vydala se za ním. Bála jsem se, že si všimne, že mi není nejlíp, ale naštěstí byl napřed. Došli jsme k jeho autu a posadili se dovnitř. Opřela jsem si čelo o okýnko, které bylo krásně chladné a celkem se mi ulevilo. Ale jen do té chvíle, než jsme nastartovali. Seděli jsme sice vzadu s Angelem vedle sebe, ale i tak jsem se při pohledu předním sklem třásla jako osika, ale ne bolestí, nýbrž hrůzou.
Znovu jsem seděla v autě vedle tety a na nás se řítilo auto.
Ale povedlo se mi ani neceknout, ačkoliv jsem si přišla hrozně strnulá.
,,Tak jsme tady!'' Řekl zvesela Angelo a já vyběhla z auta jako o závod, div jsem se ještě nepřerazila. Udělala jsem dva kroky ke zdi, o kterou jsem se následně opřela a vydýchávala ten děs z této jízdy.
,,Sakra, co je s tebou?!'' Nechápal Angelo, ale já nemohla mluvit, tak jsem jenom zavrtěla hlavou a mlčela.
,,Tak pojď, zavedu tě dovnitř do koupelny.'' Povzbudil mně a ukázal na cestu. Musela jsem jít hodně pomalu, tušila jsem, že stačí jediný chybný krok, a ležím na zemi. Tedy, spíše na prašné cestě vedoucí k jejich domu. Že je to zámek, jsem věděla už z novin, tak mně to nerozhodilo.
,,A hele, ostatní jsou na zahradě!'' Zvolal radostně Angelo a já pohlédla dopředu a opravdu. Seděli v altánu a bavili se.
,,Nazdar lidi!'' Zvolal Angelo a zamával jim. Pozdravili ho také. Osobně jsem na pozdrav neměla sílu.
,,Angelo, co se stalo?!'' Zaslechla jsem přímo před sebou a když jsem nadzvedla oči, setkal se můj pohled s Paddyho.

Touha 5

21. dubna 2008 v 22:20 Moje příběhy a práce
TOUHA- Nehoda
Nehnula jsem se.
,,Jak víš moje jméno?!'' Vytřeštila jsem oči dokořán a pečlivě Johna sledovala. Nikdy jsem se mu nepředstavila a on ho teď vyslovil celé, ne ve zkratce, jako ostatní! John se zasmál.
,,Pojď a pochopíš!''
Pohlédla jsem na tetu, která nechápala, a tak jsem ji popadla za ruku a vedla za Johnem. Držela jsem se raději o krok dál, abych se na něj moc nelepila. Vedl nás dál do zákulisí podia. Kolem nás pobíhali lidé sem a tam, připadali mi jako loutky.
,,Tak, pojďte sem, omluvte ty provizorní židle!'' Zakřenil se a my se s tetou nevěřícně posadily.
,,Johne, už jsou tady?'' Ozval se Angelo, odhodil smotaný kabel a přišel k nám.
,,Paddy, jsou tady!'' Zavolal na svého bratra. Nechápala jsem to. Teta byla tak v šoku, že se nevzmohla ani na slovo.
,,Bezva!'' Objevil se Paddy přede mnou. Začínala jsem mít vztek, protože se k nám chovali, jako kdybych já a teta měla být souzena a jen oni znali rozsudek. Jen počkejte, vy prevíti!
,,Tohle je tvoje, ne?!'' Natáhl přede mně dlaň a na ní ležela peněženka. Aha, tak takhle se věci mají!
,,Kdes ji našel?'' Zeptala jsem se šokovaně a peněženku si od něj převzala.
,,Ležela na silnici, u obchodu. Když jsem ji doma ukazoval Johnovi, říkal, že s tebou mluvil. Chtěl jsem ti ji dovézt, ale nechal jsem ji na stole a večer už jsem to nestíhal. Zůstala tam až do včerejška, kdy si ji půjčil Angelo a říkal, že tě potkal. Musím uznat, že když z Johna s Angelem vypadly některé tvé hlášky, musel jsem na záchod!'' Zasmál se a já nechápala.
,,Proboha, proč?!'' Zeptala jsem se.
,,To víš, je tam takový smrad, že mně smích rychle přejde!'' Vysvětlil mi a tentokrát jsem se řehtala já.
,,Ty bláho, Paddy! Ty máš fanynky jen díky tomu, že tě neznají!'' Vylétlo ze mně a tentokrát to nechápal on. Žádal vysvětlení a s ním i ostatní, kteří k nám mezitím přišli.
,,No, kdyby ty holky Paddyho slyšely mluvit, umřely by smíchy. Já ho slyšela teď a stačilo mi to! Díky moc za peněženku. Můžeme jít?'' Zeptala jsem se, protože jsem si všimla, jak tetu jejich přítomnost fascinovala až moc.
,,Pokud chcete.'' Pokrčil rameny John.
,,Ještě jednou díky a ahoj všichni!'' Zamávala jsem a popadla tetu za paži, abych ji odtáhla pryč, protože je pozorovala totálně fanaticky.
,,Podpis, prosím!'' Vykoktala ze sebe a nastrčila Johnovi svůj památník. Ten se jí s úsměvem podepsal a podal ho k autogramu i zbytku rodiny.
,,Děkuju!'' Zavolala teta, ale to už jsem ji táhla pryč. Ještě se otočila, aby si naposledy prohlédla celou skupinu a pak mně následovala.
K autu šla jako omámená, a teprve v něm vydechla :,,Já mám podpis od všech z Kelly family!''
,,To je paráda, tak už jeď!'' Pobídla jsem ji, a ta se pomalu rozjela.
,,Tak to jsem už dlouho nezažila!'' Usmála se blaženě a já protočila oči v sloup. Koukla jsem před sebe na cestu.
,,Sakra teto, bacha!'' Zaječela jsem a na poslední chvíli strhla její volant na stranu, protože se na nás řítilo auto.
Napařily jsme to do sloupu. Byla to nehorázná rána, po který to se mnou škublo, až se povolil pás a já narazila do předního skla.
Pomalu jsem se odstrčila a pohlédla vedle sebe.
,,Teto?'' Začala jsem. Nic. Ležela na volantu a nehýbala se. Sakra! Zatracený Kelly family! Proč jsem se nechala ukecat?!
Vytřeštěně jsem vytočila číslo na záchranku a vylezla z auta, abych se dostala k tetě z druhé strany, dokud nepřijedou.
,,Teti, no tak, probuď se!'' Prosila jsem ji, ale nehýbala jsem s ní, kdyby měla něco s páteří.
,,Pat, promiň!'' Ozvala se a mně se nehorázně ulevilo. Je živá!
,,Teto, vydrž, doktoři už jedou.'' Mluvila jsem na ni a nařizovala jí, aby neusnula. To prostě nesmí!
Zaslechla jsem zvuk sanitky. Bylo to všechno hrozně rychlé, tetu naložili, nadiktovali mi adresu nemocnice a odjeli. Já musela čekat na policii.
Když přijeli, sepisovali, fotili a ptali se. Bylo to děsné, začínala mně z toho všeho bolet hlava. Odvezli mně na stanici, kde sepisovali protokol. Teprve po asi dvou hodinách mně propustili a já zamířila do nemocnice. Uvítal mně mladý doktor, který se na mně povzbudivě usmál, když jsem mu nadiktovala jméno pacientky.
,,Vaše teta bude v pořádku. Má otřes mozku a pohmožděné nohy, ale za dva týdny ji pustíme domů.'' Oznámil mi. Jenže k ní mně nepustil, prý spí a není dobré ji teď rušit.
Odcházela jsem zničená. Dávám to za vinu Kellysům, ale přitom jsem to byla já, kdo chtěl, aby už jela. Teď leží v nemocnici a mně nic není. Mělo to být naopak!
Venku se už setmělo a já se vracela po chodníku plném vajglů z cigaret, pytlíků od všeho možného, kdejakých obalů a dokonce jsem zahlédla i krabičku prezervativů. Jindy bych vybuchla smíchy, jenže teď mi to bylo jedno.
Procházela jsem okolo nějaké party a v jedné z holek jsem poznala tu, která mi vyhrožovala, když jsem se smála bilboardu o Kelly family. Poznala mně i ona. Přišla ke mně a zatarasila mi cestu.
,,Tak se opět potkáváme, že?!'' Vyštěkla. Jen jsem na ni pohlédla s klidem, že jsem se divila sama sobě a vyzvala ji : ,,Nech mně projít!'' Řekla jsem to klidným, ale pevným hlasem. Neuhnula.
,,Půjdeš, až ti to dovolím já!'' Vyjekla jako siréna, měla děsný hlas. Podívala jsem se jí do očí.
,,Vypadni, máš poslední šanci.''
,,Ale jdi, ty brepto!'' Zasmála se a dala mi facku. To bylo na mou třeštivou hlavu moc. Napřáhla jsem se a dala jí pěstí do nosu, až se složila. Čekala jsem, jestli vstane. Když pomalu začala, odcházela jsem.
,,Já tě varovala!'' Řekla jsem za sebe a pak už jsem mířila k bytovce tety. Stoupala jsem do schodů a do někoho vrazila. Bylo mi to jedno, ani omluva ze mě nevylétla.
,,Pat, všude tě hledám!'' Ozval se ten neznámý a já na něj unaveně pohlédla. Byl to Paddy.
,,Já ti dal omylem jinou peněženku! Teda stejnou peněženku, ale s jiným obsahem, tvá je tahle, byla v ní adresa tvé tety, a tak jsem ti ji přijel vrátit!'' Vysvětlil mi. Pokrčila jsem rameny.
,,Dík.''
,,Co se stalo?!'' Zeptal se. Asi mi bylo až moc vidět na očích, že mě po dlouhé době něco zlomilo, ale jemu se opravdu svěřovat nebudu.
,,Nic!''
,,Něco jo! Tvář máš rudou, oči zničené, do schodů ses sotva táhla. Co je?!'' Naléhal. Rukou mně vzal za bradu a donutil mě pohlédnout mu do očí.
,,Nic, jen bouračka, nic víc.'' Vyhodila jsem ze sebe a otočila se.
,,Cože?!'' Vyjekl a vzápětí se zeptal na tetu. Nakonec jsem mu tedy vysvětlila všechny okolnosti nehody a pak se omluvila, že mě třeští hlava a jdu spát.
,,To budeš sama doma?!'' Zeptal se. Přikývla jsem a vydala se na cestu k bytu.
,,Můžu na moment?'' Zeptal se, když už jsem stála ve dveřích.
,,Vymáčkni se!'' Pobídla jsem ho.
,,Můžu si u tebe dojít na záchod? Jaksi to už asi dlouho nevydržím!'' Požádal mně a tak jsem hlavou kývla na první dveře vpravo a sama jsem se vrhla do obýváku na gauč, kde jsem se natáhla. Usnula jsem okamžitě a sny byly děsivé. Znovu a znovu jsem narážela autem do sloupu.

For Paddy Kelly

21. dubna 2008 v 11:45 Básničky
Lidi, nezlobte se, někdo z vás už tuhle mou básničku zná, ale jelikože jsem musela starý blog zrušit, tak ji sem doplním.
For Paddy Kelly
Naděje umírá poslední,
Mě už v srdci hasne.
Zbývají mi jen příběhy,
I tak mi nálada vždy klesne.
Odešel jsi,
asi cítil jsi to jako nutnost.
Své noty nejspíš zničil jsi,
nebyla to krutost?
Možná, že slzy teď skanou,
jenže to pláče jen srdce.
Prohlížím si růži planou,
mizíš jako vlna v řece.
Co cítíš,
chtěla bych znát,
K nebi se blížíš,
Dokáže Bůh odpovědi ti dát?
Jak jsi asi daleko,
kdepak teďka vězíš?
Obilí je namleto,
po návratu stále netoužíš?
Jsi pořád tak smutný,
Jak z posledních fotografií se zdá?
Bylo vážně nutný
Svého zpěvu se vzdát?

TOUHA 4

20. dubna 2008 v 21:41 Moje příběhy a práce
TOUHA-We are the world
Povídali jsme si ještě asi čtvrt hodinky, ale pak jsem mu řekla, že už musím domů.
,,Už? Vždyť je docela brzo!'' Nechápal Angelo, ale já se jen zašklebila: ,,Tady nejsem pánem situace. Ahoj, a zítra hodně štěstí!'' Zamávala jsem mu a vyrazila k domovu. Vlastně jsem si mohla gratulovat. Potkat za dva dny dva členy nejslavnější skupiny současnosti a ještě se s nimi vybavovat, to se nepoštěstí každému. Jenže mně to bylo jedno. Ačkoliv je poslouchám, obejdu se bez osobní známosti.
Došla jsem domů v povznesené náladě a teta mé nadšení ještě navýšila. Knedlíky plněné jahodami!
,,Teto, ty jsi zlato, to je správná bašta!'' Objala jsem ji, zasedla ke stolu a pustila se do toho. Teta mě pozorovala se smíchem a poté prohlásila, že se mi z toho cpaní dělají boule za ušima.
Naoko jsem vytřeštila oči a vyběhla do koupelny. Vrátila jsem se s otazníky v očích, aby je teta dobře viděla.
,,Ale teto, já tam žádný boule nenašla!'' Nadávala jsem a milá tetička dostala záchvat smíchu. Nakonec se posadila naproti mně a pustila se také do jídla.
Po večeři jsme se posadily k televizi a pouštěly si zprávy. Ta němčina je něco, občas mám problémy to blekotání hlasatelů přelouskat. Ale tetička je v tomhle zběhlá, ochotně mi to překládá.
Poté jsem se došla vykoupat a umýt vlasy, po třech dnech už to docela potřebovaly. Když jsem se vrátila do obýváku, teta se na mně podívala se zalíbením a pak jako by ji něco trklo.
,,Abych nezapomněla, Pat, ráno vstáváme v šest!'' Vyhrkla a já nechápavě vykulila oči.
,,Zbláznila ses?!'' Nechápala jsem.
,,Vůbec, Pat. Musíme být u stadionu brzy, abychom nestály až vzadu!'' Vysvětlila mi a mně spadla čelist.
,,Proboha, teto, jsi normální?! Vstávat takhle brzy?! Ten ujetej koncert začíná v osm hodin, ale večer!'' Vyjekla jsem a dál na ni třeštila oči.
,,Ale zlatíčko, když už máme lístky, měly bychom být co nejvíc vepředu, ať to stojí za to!'' Začala teta a tak jsem jen absolutně vytočeně odešla a opět práskla dveřmi se vši vervou. Padla jsem do postele a prostě se rozbrečela vzteky. Nejen, že musím na ten koncert proti své vůli, ale ještě budu ráno vstávat takhle brzy!
Jak jsem tak vzteky brečela, pomalu jsem se uklidňovala, až jsem z toho usnula.
,,Pat, vstávej, už je čas, jdeme před stadion!'' Budila mně teta a já měla hroznou chuť ji zastřelit. Nakonec jsem se tedy přiměla vstát. Ale neodpustila jsem si jednu poznámku : ,,Ale je to naposled, co kvůli Kellysákům vstávám!''
,,Jistě. Tak se uprav, ať jedeme!'' Pobídla mně. Vyčistila jsem si zuby, vzala rifle, triko a mikinu, hodila vlasy do gumičky jako vždy, a vyrazila za tetou.
,,Neboj se, mám dostatek jídla, i pití, takže čekat se nám bude příjemně.'' Usmívala se, ale já s ní moc nemluvila.
Dojely jsme před stadion, kde už bylo dost lidí a čekaly. Čekaly jsme hrozně dlouho, připadalo mi to jako věčnost. A to nejhorší mělo teprve přijít. Jakmile otevřeli vstup na stadion, popadla mně teta za ruku a obě, s několika tisíci dalších, jsme se hrnuly k podiu. Byla to šílená tlačenice, a hrozně rychlý běh, moje teta se hnala, jako by běžela závod na čas. Dokázaly jsme se prorvat k první řadě a jak jsme běžely, opravdu jsme byly u podia první. Ale ten náraz do zátarasů, to bylo něco šíleného. Rána do břicha a když se na nás tlačily ty slepice z dalších řad, bylo to nadále strašné.
Tlak pomalu ustupoval, ale i tak jsem musela použít trochu síly, abych si ochránila svůj a tety životní prostor. Zuřila jsem. Jedna holka, co stála vedle mně, ječela stále jedno slovo : ,,Paddy!''
,,Zavři klapačku, stejně tě ani nezná!'' Vyštěkla jsem na ni. Pohlédla na mně. Z původně nenávistného pohledu jsem vyčetla náhlý strach. Asi jsem vypadala opravdu navztekaně.
Pak už jsem jenom znuděně hleděla na podium a čekala na příchod hlavních aktérů. To je děsný, my se tady mačkáme a oni se někde v maskérně vesele vykecávají! Teta vedle mně zářila štěstím a mně nezbylo nic jiného, než její nadšení naoko sdílet.
A pak už Kelly family konečně nastoupili na podium, se všemi se pozdravili a publikum šílelo, hrozně mi to trhalo uši.
Mikrofonu se chopila Patricia a pustila se do první písničky : First time.
Lidé pomalu utichali a zpívali s Trishou. Jak jsem se rozhlížela po ostatních členech skupiny, pozorovali okolí se zájmem. Vyhledala jsem Angela, který seděl za bubny. Paddy byl na druhé straně, skoro naproti mně. Uznávám, jemu sluší ty dlouhé vlasy, má hezký úsměv a oči, ale nedokázala bych se do něj jen tak zamilovat.
Vtom jsem na sobě ucítila čísi pohled a mé oči vyhledaly Johna, s nímž jsem se vybavovala před dvěma dny. Usmál se, tak jsem pokrčila rameny a také se usmála. Nic jiného mi ani nezbylo. Ale bylo pro mně velmi potěšující, když po Patricii nastoupil on a začal zpívat Santa Maria. Tuhle písničku mám moc ráda, tudíž jsem se k němu přidala, ale to ostatně i polovina stadionu. Tentokrát s ním ale refrén zpívala Patricie s Paddym, musela jsem se řehtat, Angelo holt mutuje!
A na řadu ještě přišlo mnoho písniček. Nothing like home, The rose, Fell in love with an Alien (tu jsem si zpívala s Paddym), Why why why, dokonce i Thunder.
,,Teď bychom vám rádi zazpívali We are the world, nechce si tu s námi někdo zatancovat?!'' Zeptal se John z legrace a polovina stadionu se hlásila jako ve škole.
,,Tak my si někoho vybereme!'' Zasmál se pak a bodyguardi opravdu začali vytahovat lidi z první řady.
,,Pojď!'' Kývl na mně jeden z nich. Vytřeštila jsem oči a zavrtěla hlavou.
,,Nejdu!'' Odporovala jsem. Protočil oči v sloup, odstranil kousek zátarasu, hrábl pro mně, celkem hrubě mně vytáhl a zátaras zase zavřel. Ruku mi sevřel jako do kleští, když mně před podiem pustil, třela jsem si ji, aby bolest kapku odezněla. Poté jsem spolu s dalšíma dvěma holkama a jedním klukem vyšla na podium a publikum zakřičelo ještě víc.
Když jsem se do něj otočila, nemohla jsem uvěřit svým očím. Takových lidí!
,,Tak pojď, jde se tancovat!'' Zasmál se na mně Angelo a když jsem se na něj podívala, vykulil oči.
,,Ty?! To je ale náhoda!'' Tlemil se. John mezitím začal zpívat a Angelo se mně snažil táhnout trochu do rytmu, ale moc se mu to, chudinkovi, nedařilo, jsem prostě tele...
,,Hele, že ty seš nervák?!'' Zeptal se, a tak jsem se smíchem přikývla.
,,Já teď půjdu zpívat, tak tě předám bráchovi!'' Zavolal mi do ucha, aby přehlušil řev publika a pak odešel k mikrofonu. V tu chvíli se mně ujal Paddy. V jednu chvíli jsem se divila, že tam sebou neříznu, ve svých19 letech je to opravdu kus hezkého kluka.
,,Ahoj! Líbí?!'' Zavolal, aby přehlušil řev, stejně jako předtím Angelo.
,,Jasný!'' Zakřenila jsem se. Paddy se usmál taky.
Když píseň skončila, doprovodila nás polovina skupiny z podia a já se vrátila k tetě.
,,Jestli chceš, přijď pak do zákulisí!'' Zašeptal mi John těsně před odchodem a tak jsem přikývla a rozloučila se. Vrátila jsem se k tetě, která byla unešená, jako by tam byla ona sama a dál jsme sledovaly koncert.
Paddy s Angelem ještě zazpívali An Angel, a nakonec byla jako poslední ohlášená Swing low. Paddy s Angelem se u ní zase parádně vykecali, jako ostatně na každém jejich koncertě a pak už byl konec. Lidé začali pomalu odcházet a já přemýšlela, jestli se mám snažit do toho zákulisí dostat, nebo ne.
Ale jelikož jsme odcházely s tetou jako poslední, protože jsme stály v první řadě, bylo na přemýšlení dost času.
Ne, kašlu na to, nikam nejdu, jsem ráda, že už je konec!
,,Patricie!'' Ozvalo se za mnou a já se polekaně otočila. Za mnou stál John a vyděšeně se ohlížel, jestli ho nikdo nezahlédl a pak se otočil zase ke mně.
,,Pojďte s tetou za mnou!'' Usmál se a vedl nás zase k podiu.

Touha 3

20. dubna 2008 v 18:09 Moje příběhy a práce
TOUHA-Další setkání
A zase jsem osaměla. Toulala jsem se ulicemi, o kterých jsem tušila, že povedou k domovu. Přemýšlela jsem o tom, že až se vrátím zase domů, budu mít veliké problémy dostat se znovu do party. Už tak jsem byla měsíc v tahu, a ještě teď mně máma poslala sem. Pěkná nespravedlnost, už mám cizích zemí po krk!
Cestou jsem se podívala na bilboard a zasmála se jeho sloganu : ,,Koncert Kelly family už za dva dny!''
,,Proč se směješ?! Máš něco proti nim?!'' Ozvala se za mnou nějaká holka, a když jsem se otočila, stál jich přede mnou celý tucet. A sakra, tak tady pozor na pusinku, nebo ji budu mít na maděru! Jenže, mně tak vytáčela ta jejich němčina!
,,Ne, nic proti nim nemám, jen se usmívám, protože o nich každý ví i bez tohoto bilboardu!'' Snažila jsem se to zakecat. Ta holka se mi ani kapku nelíbila. Vysoká, na černo obarvené vlasy, pohled aligátora, který čeká na svou chvíli. Prohlížela si mně nedůvěřivě, mhouřila při tom oči a já si všimla, že má stíny pískové barvy. Docela zajímavá kombinace!
,,Buď opatrná. S mou partou likvidujeme lidi, kteří pomlouvají Kellys!'' Vyštěkla tonem, ze kterého naskakovala husí kůže.
,,Dík za radu!'' Řekla jsem stejně, jako ona. Všimla jsem si, jak jí oči zablikaly zvědavostí.
,,Kdo jsi?!'' Zeptala se ostře.
,,Jen přistěhovalec. Jestli vám to nevadí, dámy, musím jít domů!'' Řekla jsem, jako bych byla pánem situace.
,,Ještě se setkáme!'' Ozvala se znovu ta holka, když jsem se otočila. Ale ještě jsem na ni pohlédla.
,,Obejdu se bez toho!'' Řekla jsem a otočila se. Mám dvě možnosti. Buďto mně teď nechají odejít, anebo mi skočej po krku pěkně ze zálohy. S tou druhou možností jsem počítala víc a tak jsem se připravila. Napjala jsem všechny svaly v těle a pokračovala normálním, pevným krokem.
Jenže nic, nechaly mně jít. Ale bylo mi jasné, že jednou se setkáme určitě, a to setkání nebude příjemné ani pro jednu z nás.
Ještě, že teta bydlí v bytovkách na kraji města, na autobus bych peníze bez peněženky asi neměla.
,,No to je dost, Pat! Posaď se, hned ti nandám jídlo!'' Uvítala mně teta v kuchyni a tak jsem ji poslechla. Dala přede mně játra, z čehož se mi obrátil žaludek. Vylétla jsem ze židle jako střela, opřela se o zeď, ukázala nataženou rukou na játra a s vyděšeným pohledem vyjekla : ,,Tohle jíst nebudu! To ani omylem, to po mně nemůžeš chtít!''
,,Ale Pat, játra jsou zdravá!'' Snažila se mně uklidnit teta, ale to měla smůlu!
,,Ani za nic, teto, tohle nevezmu do huby!'' Zavřískla jsem, teď už sprostě, protože jakmile šlo o játra, tlačenky, lečo, čočku a jitrnice s kroupami, byla jsem nepříčetná hysterka.
,,Ale no tak, Pat, to zvládneš!''
,,Ne! Ani omylem!'' Zaječela jsem znovu, tudíž teta kapitulovala a dala přede mně chleba s máslem.
,,Promiň, ale nic jiného nemám!'' Řekla smutně. A mně zase bylo líto, že jsem tolik vylítla, ale v tomhle jsem hrozná.
,,Teto, nezlob se, ale na tohle jsem extra háklivá a řeknu ti jedno : raději tisíc chlebů, než jedny játra!'' Řekla jsem zcela vážně a konečně se teta usmála.
,,Tak dobrá, už ti tohle cpát nebudu. Jaká byla procházka?'' Změnila téma.
,,Máte celkem hezký park.'' Řekla jsem popravdě a teta zajásala.
,,To máš pravdu, o ten se tu hodně pečuje. Pat, mám na tebe prosbu.'' Začala tetička, a mně bylo jasné, že teď už půjde do tuhého.
,,Ano?'' Zeptala jsem se s obavou v hlase. Prosba od tetičky je průšvih.
,,Pojď se mnou pozítří na ten koncert! Přece mně tam nenecháš jít samotnou!'' Začala. Polilo mě horko.
,,Ty mně chceš zabít, teto!'' Zahučela jsem zmoženě. Já chci domů!!!
,,Prosím, Pat, nenechávej mně v tom! Bude to bezvadné, uvidíš! Udělej to pro mně!'' Pokračovala, ale já znovu zavrtěla hlavou.
,,Pat, jednou jsi u mně na návštěvě, tak bys mi mohla udělat něco k dobru, ne?!''
No vida, tetičce nepomohly prosby, tak začíná vydírat! Mně klepne! Co jsem komu udělala?!
,,Teto...!'' Zahučela jsem, ale nebylo mi dopřáno pokračovat.
,,Bude to parádní kulturní zážitek, uvidíš! Jen pojeď, odmítám zápornou odpověď, protože už mám lístek i pro tebe. Uvidíš, Pat, bude se ti to líbit!'' Snažila se mně povzbudit, ale neúspěšně.
,,Tak ti pěkně děkuju, tetičko!'' Vyjela jsem na ni pořádně vztekle, nechala chleba chlebem, ačkoliv žaludek úpěnlivě prosil o kus žvance a utekla do pokoje. Samozřejmě jsem nezapomněla za sebou pořádně praštit dveřmi, aby dobře slyšela, jak zuřím. Proč zrovna moje třicetiletá teta miluje Kelly family?!
Jediný, koho jsem litovala, byli sousedé pod námi, ale co nadělám.
Šla jsem beze slova spát. A jako na potvoru se mi zdálo o tom koncertu!
Ráno jsem vylezla z postele okolo deváté. Teta asi ještě spala, tudíž jsem si ukrojila chleba, nalila čaj a dala se do jídla.
Zaslechla jsem bouchnutí vchodových dveří a v zápětí do kuchyně strčila hlavu teta.
,,No ne, ty už jsi vzhůru?'' Zeptala se překvapeně a tak jsem přikývla.
,,To víš, blbý sny tě vždycky vyženou z postele dřív.'' Pokrčila jsem rameny a teta se zeptala, o čem se mi teda zdálo.
,,O tom koncertě!'' Ušklíbla jsem se. Teta na mně vykulila oči.
,,Ještě se zlobíš?'' Zeptala se. Jenom jsem zavrtěla hlavou.
,,Ne, stejně nic nenadělám. Jinak, jdu ven, jo?'' Oznámila jsem jí a skočila se do pokoje převléct. Vzala jsem si tepláky a triko a vyšla ven.
Okolí už jsem měla okouklé od minulé návštěvy a tak jsem zamířila k říčce, která tekla asi kilometr od tetiny bytovky. Cesta k ní vedla nejdřív mezi domy, poté se cesta měnila v prašnější, až jsem se dostala ke zvláštnímu parčíku, kde je pár stromů. Lidé tudy nikdy moc nechodili, ale od mé poslední návštěvy se to trošku pozměnilo. Často jsem zahlédla lidi, kteří se toulali kolem břehu říčky a nad něčím usilovně přemýšleli. Jenže tady jsem být nechtěla, dávám přednost samotě.
A tak jsem se toulala dál podél břehu, ušla minimálně další dva kilometry, až jsem se cítila dostatečně svobodná. Pozorovala jsem podivný úkaz na druhé strany říčky. Seděl tam nějaký kluk, evidentně zahleděný hluboko do sebe, takže ani nevnímal okolí. Na chvíli jsem zavřela oči a poslouchala vodu. Věděla jsem, že až je otevřu, ten kluk už tam nebude a nemýlila jsem se. Škoda, mohla jsem se seznámit přes břeh. Bylo mi krásně, teď jsem od tety byla asi tři kilometry, takže úplná svoboda.
Koukla jsem se napravo a zahlédla hlouček lidí, jak běží směrem ke mně.
,, S dovolením!'' Zasípal jeden z mužů, když byli těsně u mně a odstrčil mně, div, že jsem nezahučela do vody.
,,To máte kolem málo místa, nebo co?!'' Vylítla jsem a skupinka se zastavila. Tak to jsem asi zase přepískla....
,,Máte nějaký problém, mladá dámo?!'' Zeptal se ten chlápek a vystoupil ke mně, ale zarazil ho hlas zevnitř skupiny.
,,Nech ji, Arnolde!''
Překvapil mně tón toho hlasu. Byl takový otrávený. Podívala jsem se po jeho původci. Mám opravdu pech! Byl to Angelo!
Přišel ke mně. Nahodila jsem svůj obvyklý škleb s nadzvednutým obočím.
,,Omlouvám se, občas to přeženou.'' Řekl Angelo směrem ke mně.
,,Jo, to už jsem poznala kdysi. Aspoň máš jistotu, že za tebou nikdo nepoběží s nůžkami!'' Řekla jsem otráveně, jako předtím on. Konečně se zasmál.
,,To máš pravdu. Relaxuješ?'' Zeptal se mně.
,,Snažím se o to.'' Usmála jsem se i já.
,,Tak jestli chceš, tak pojď s námi běhat. Neznám lepší relax!'' Zašklebil se teď on.
,,To mně chceš zabít, ne?!'' Vytřeštila jsem oči a teď už Angelo chytl opravdový výbuch smíchu.
,,Jen pojď, zlepšíš si kondičku!'' Vyzýval mně. Nakonec jsem tedy souhlasila pod jednou podmínkou :
,,Ale jenom kousek, pak totiž padnu!''
,,Tak fajn.'' Přikývl, a já se tedy přidala k němu. Sotva jsem dýchala už po padesáti metrech. Ani se nedivím, že ti chlapi okolo něj jsou už hotoví, a to toho mají za sebou víc, než já!
,,Hele, Angelo, díky za pokec, já odpadám!'' Zahučela jsem, odpojila se od něj a padla na trávník, kde jsem se snažila popadnout dech. Tak takhle se trhají plíce!
,,Žiješ? Hele, tys mě poznala?'' Objevil se u mně Angelo a také se posadil. Přikývla jsem, na víc jsem se nevzmohla.
,,To se divím, že ani nechceš podpis!'' Nechápal a ve mně vzplál vztek.
,,Mně stačí, že musím zítra na váš koncert, bez podpisů se už fakt obejdu!''
,,Jak-musíš? Proč tam chodíš, když nechceš?'' Nechápal a tak jsem mu to vysvětlila od základů. Teprve teď to pochopil.

Diplomky

20. dubna 2008 v 12:09 Moje maličké úspěchy
Jelikož jsem musela zrušit svůj původní blog, protože se mi úúúúúúúúúúplně zbláznil, tak sem doplňuji diplomky:)
Tento byl jako úúúplně první, z www.sarka-ks.blog.cz za SONB. Ale protože jsem ani pořádně nevěděla, co mám vlastně dělat, vybouchla jsem hned v prvním kole :)
Tento byl za bleskajdu u Calypso:)
No, a tento je úplně nejnovější :)
Všem moc díííky!

TOUHA 2

20. dubna 2008 v 11:06 Moje příběhy a práce
TOUHA-Ať žije nenápadnost!
,,Pat, chci jet na nákup. Pojedeš se mnou?'' Zeptala se náhle teta a já přemýšlela, jestli se nudou válet doma na gauči, anebo někde v obchodě.
,,Tak jo, jen se musím trochu zkulturnit, počkáš na mně?'' Zeptala jsem se a teta s úsměvem, který krásně rozjasňoval její tvář, přikývla.
Odběhla jsem do koupelny, kde jsem si začala rozčesávat vlasy, které jsem si zagumičkovala a pak jsem si vyčistila zuby. V rychlosti jsem na sebe hodila rifle, černé tričko s krátkými rukávy, ale po pohledu z okna jsem váhala, jestli mi nehráblo, protože tam lilo jako z konve.
Vyřešila jsem to lehkou mikinou, jelikož bylo léto a vyrazila za tetou, která už čekala venku před autem.
No to je dost, Pat!'' Zasmála se a zalezla do auta. Posadila jsem se vedle ní a čekala, až se rozjede. V rychlosti jsem si zkontrolovala obsah peněženky a vzápětí jsem si ji zastrčila do zadní kapsy kalhot.
Znovu jsem musela tetě vyprávět o Irsku, protože ji to nehorázně fascinovalo.
Dojely jsme k obchodu, který je celkem podobný české Hypernově, taková směska zboží. Nijak extra se mi tu nelíbilo, ale snažila jsem se nekazit tetičce radost z nakupování a tak jsem se odpojila a jen tak bez zájmu jsem bloudila sem a tam.
Nakonec jsem ze zoufalství zašla do oddělení s oděvy a prohlížela si některé kousky, které se mi i docela líbily. Hlavně jedna černá mikina by docela ušla, ale méně se mi líbila cena, takže jsem od ní upustila.
Ale na dálku mně upoutalo jedno tričko. Moc dobře jsem věděla, kdo to na něm je se svým bratrem. Paddy Kelly, jak jinak, a s Angelem.
,,Nojo, kluci, vy jste měli štěstí v neštěstí.'' Povzdychla jsem si a sáhla do kapsy pro peněženku, jenže ta tam nebyla.
,,Sakra! To se může stát jenom mně!'' Nadávala jsem polohlasně, protože mi bylo jasné, že mi nejspíš vypadla u tety v autě. A tak jsem se naposledy zadívala na jedno z trik s Kellys kluky, kteří byli dívčími idoly, a pak jsem se otočila, abych vyhledala zase tetu, která už (konečně!!!!) stála u pokladny.
,,Tak co, Pat, jakpak se ti líbí tento obchod?'' Zeptala se mně, a tak jsem pokrčila rameny.
,,Jako česká Hypernova, teto.'' Odpověděla jsem. Lhát o tom, jak je to tu úžasné? Ne, to nemám v povaze.
,,Ještě bychom se mohly stavit na trzích, co ty na to?'' Navrhla, a tak jsem honem hledala nějaké východisko. A kupodivu, po menším úsilí, při kterém jsem byla nucena zapojit i ten zbytek mozkové hmoty, co v hlavě mám, jsem přišla na celkem solidní výmluvu.
,,Teto, tak ty jeď na trhy a já se zatím projdu městem, co ty na to? Dopravu tu celkem znám, tak nějak domů dojedu.''
,,Ale zlatíčko, nemůžeš se tu potulovat úplně sama, je to nebezpečné!'' Spustila teta, ale zarazila jsem ji pohledem plným nezájmu, a tak nakonec kapitulovala.
,,Tak tu tedy zůstaň, ale na večeři tě chci doma. Máš mobil u sebe?''
,,Jasný!'' Usmála jsem se a vytáhla telefon z kapsy, aby ho zřetelně viděla. Rozloučila jsem se a vystřelila z obchodu, jako by mi za patami hořelo. Rychle pryč!
A tak jsem se jen tak courala městem a koukala na výlohy. Nakonec jsem zamířila do parku, kde jsem se posadila na lavičku a sledovala fontánku před sebou.
K mému nesmírnému údivu se udělalo hrozné vedro, protože se obloha vyjasniola, tudíž jsem si sundala mikinu, ovázala si ji kolem pasu a zašla k fontáně. Vodu jsem nabrala do dlaní a rozhodila ji. Dělávala jsem to jako dítě, a občas se k tomuto zvyku ráda vracím.
Znovu jsem se vrátila na lavičku a pozorovala zeleň v parku. Zahlédla jsem nějakého muže, jak se posadil vedle mně, a to beze slova. Nezdvořák, ze slušnosti by se mohl zeptat, jestli se u mně může posadit! Nezakázala bych mu to!
Rozhlížel se stejně jako já, asi se mu také líbila ta letní příroda, ačkoliv to bylo uprostřed města. Na hlavě měl nasazenou dost zvláštní čepici a krátké triko, které ovšem mělo vysoký límec. V duchu jsem se mu nesmírně smála.
,,Promiňte, nevadí vám, že jsem se sem posadil?'' Zeptal se náhle německy, tudíž jsem zbystřila svou pozornost. No, je to jasný.
,,Ne. Ale být vámi, tak mluvím jenom potichu, Johne, jste hrozně nápadný už tím převlekem.'' Řekla jsem a dusila v sobě smích. Je to jasný, Kellys taky občas vylezou ven, ale v převleku. A ještě k tomu v takovém, že to lidi praští do očí. Ať žije logika! Ačkoliv, vlasy má schované dobře, pokud se nenechal ostříhat, o čemž pochybuju.
,,To jsem tak poznat?!'' Zeptal se překvapeně a podíval se na mně. Je to jasný, je to John, ty oči se poznají snad pokaždé!
,,Bohužel pro vás jo. Jste tak nenápadný, až je to nápadné.'' Zakřenila jsem se, načež se usmál taky.
,,To víš, za dva dny máme koncert, potřebuju trochu relax.'' Vysvětlil mi a já se jen ušklíbla.
,,Když jsi mně poznala, tak asi naši skupinu znáš, že?'' Zeptal se mně, a tak jsem přikývla.
,,Budeš na tom koncertě?'' Zeptal se mně. Znovu jsem se zašklebila.
,,Ani omylem.'' Prohlásila jsem rázně, což ho evidentně překvapilo. Znovu na mně pohlédl a zeptal se, proč.
,,Jednou mně na vás moje teta vytáhla. Vaši bodyguardi plní svou práci opravdu zodpovědně, to musím uznat.'' Smála jsem se.
,,Tak to jsi se asi nechovala slušně.'' Ušklíbl se John a já jen pokrčila rameny.
,,Pokud je zavazování tkaniček a pozorování okolí neslušné, pak ano.''
,,Cože?!'' Zeptal se překvapeně. Já se zase usmála.
,,No jo, je to tak. Ale nevadí, teta si nestěžovala, a já za stadionem někdy zaslechla i kus písničky, ačkoliv uznávám, že přes řev fanynek to za moc nestálo. Ale aparaturu máte silnou dost!'' Prohlásila jsem, což ho rozesmálo.
,,Tak jdi za ty dva dny na koncert, dostanu tě do první řady, co ty na to?'' Navrhnul mi. Asi to mělo být odškodnění.
,,Ne, děkuji, nehodlám se nechat zmlátit od zblázněných holek, občas mám totiž dost kousavé poznámky ohledně chování těchto holek, a proto mám dojem, že některé by to nepřenesly přes srdce.'' Pokrčila jsem rameny.
,,Aha, tak to asi opravdu ne.'' Souhlasil. Pohlédla jsem na hodinky.
,,Budu muset jít, nebo se teta zblázní, pokud nepřijdu včas. Díky za pokec a mějte se hezky. Ať ten koncert vyjde!'' Popřála jsem mu už za chůze a pak jsem se otočila vstříc své cestě.
,,Ahoj!'' Zavolal za mnou.
No vida! Jestli tohle řeknu tetě, tak mně na ten koncert tutově dotáhne. Ne, ani slovo!

Kelly family ve Vídni

20. dubna 2008 v 9:49 Kelly family
Ahojda lidičky. Mé mínění o tomto koncíku je jasné-byl velkolepý a byly na něm mraky lidí. Dám sem nějaká videa pro představu
FIRST TIME
AN ANGEL
THE ROSE
SWING LOW
LET IT BE
SANTA MARIA
WE ARE THE WORLD
Tak, lidi, na vaše názory jsou dole komíky :)

TOUHA

19. dubna 2008 v 23:02 Moje příběhy a práce
Tak, lidičky, tady je můj new příběh, snad se bude líbit, na vaše názory jsou komíky pod článkem, ta kjen do mě!
TOUHA- ODJEZD
Konečně! Zase doma! Už nikdy nejedu na takovou dobu pryč! Ačkoliv, stálo to za to...... Potřebovala bych ledovou sprchu, venku je úplně pekelné vedro! A vůbec! Jdu si sednout na gauč, po té cestě mám všeho po krk.
,,Paty, volala teta, že by byla ráda, kdybys k ní přijela na pár týdnů!'' Ozvala se máma z kuchyně a já skoro až nadskočila.
,,No to určitě! Ani omylem!'' Zařekla jsem se vztekle a ještě hlouběji se propadla do křesla.
,,Ale no tak!'' Začala znovu máma a vešla do pokoje, kde se posadila naproti mně na gauč.
,,Přece víš, že minule ti u ní pobyt prospěl!''
,,Mami, já tam nechci! Ty holky, co jsem s nimi přišla do styku, byly absolutně vymaštěný, v hlavě měly tak akorát zrní a já se s nimi odmítám jakkoli vybavovat!'' Nadávala jsem při vzpomínce na to, jak jsem se jednou chtěla dát do řeči s holkama z tetiny bytovky. A už ani omylem!
,,Ale Pat! Na měsíc to přežiješ, ne?!'' Zvýšila máma hlas, tudíž jsem ji v tomhle napodobila, protože u mně vztek začal převládat velice silně.
,,Mami, teď jsem přijela z Irska! Já si nestěžuju, bylo to tam pěkný, ale to mně už zase musíš hnát z domu pryč? Mami, já mám taky nárok na trochu klidu!''
Teprve pozdě mi došlo, že jsem to kapku přepískla.
,,Promiň.'' Řekla jsem pokrotle, ale bylo opravdu pozdě.
,,Jedeš, ať chceš, nebo ne! A varuji tě, Pat, protože tě znám : jestli tam něco vyvedeš, tak si mně nepřej!'' Vyřkla nade mnou ortel. Takže paráda, jedu do země, kterou nenávidím! Zatracená tetka!
,,Tak fajn, ale vděk za to ode mně nečekej!'' Vyštěkla jsem na ni tak jedovatě, jak to jenom šlo a vydala jsem se do pokoje zabalit si pár nutných věcí. Když už, tak už! A tak mně napadá, že tetce svůj příjezd parádně znepříjemním, když pro mně bude muset jet v noci.
Koukla jsem se na hodinky. Je dopoledne, takže fajn, pojedu za dvě hoďky, to by šlo.
Ještě jednou jsem překontrolovala pár věcí, tašku jsem hodila do předsíně a šla se najíst. Ještě jsem se skočila vykoupat, abych jela jako kultivovaný člověk a ne jako kulturní křupan, což se mi občas také přihodilo. Vlasy jsem si hodila do gumičky, jinak je ani nenosím, namalovala si řasy, víc není potřeba, stejně mi to nepomůže a pak už jsem bez rozloučení vyrazila na bus, který mně vyklopí na další zastávce, kde nasednu znovu, pak zase znovu vystoupím a nastoupím a znovu a znovu a znovu.
Tuhle cestu vždycky nesnáším, je otravná a nudná. Ale co, pro chvilkové nepohodlí tety udělám cokoliv, stejně za to může ona!
Nakonec mně ta spleť autobusů vyklopila na hlavním nádraží kdesi ve městě, jehož název si opravdu nepamatuju, a tak jsem zavolala své milované tetičce, že pro mně může přijet. Její rozespalý hlas mně přesvědčil o povedenosti mého záměru, tudíž jsem vytáhla z batohu fotoaparát a vyblejskla jsem svůj vítězný a trochu zákeřný úsměv.
Teta se dostavila asi za hodinu. Ona vlastně ani nebyla zlá, jen mě měla až moc v lásce. Ale co, já ji mám ráda taky, tohle bylo jen vyjádření mého rozladění. Teď už jí nic neprovedu, taková mrcha zase nejsem.
,,Ahoj zlatíčko, to jsem ráda, žes přijela už teď!'' Uvítala mně svým zvonivým hlasem a pevně objala.
,,Tak jakpak bylo v Irsku?'' Zeptala se mně, tudíž jsem jí celou cestu vyprávěla své zážitky. Docela mně překvapilo, jak byla tetička spokojená a veselá, protože radost v takovéto míře u ní nebyla běžná.
,,Teto, jsi nějaká veselá, copak se přihodilo?'' Zeptala jsem se jí, abych přehlušila její poměrně otravný výtlem.
,,Pat, já jsem ti tak spokojená, mám tady tebe, vrátila se sem moje oblíbená skupina, tak jsem hrozně nadšená!'' Vysvětlila mi a já se zhrozila.
,,No to mi ani neříkej! Nehodláš mně zase táhnout na koncert Kelly family, že ne?!'' Vylétla jsem při vzpomínce na tuto první a zároveň poslední akci s tetou. Tenkrát jsme si ani nic neposlechly, protože jsem se podle bodyguardů chovala podezřele (ano lidi, nikdy si na koncertu nezavazujte tkaničky u bot a nerozhlížejte se u toho kolem sebe!!!) a tak mně dost nešetrně vyvedli. A tak jsem vesele čekala před obrovským stadionem na milou tetičku, která se bavila na koncertu své oblíbené skupiny. Od té doby jsem na žádném koncertu nebyla a ani to nehodlám porušovat. Proč se zbytečně nervovat!
,,Ale Pat, proč bychom nešly? Tuto skupinu má každý rád, tvá generace po nich dokonce šílí, ale já je jen ráda poslouchám, vždyť to víš! A jejich koncerty mi pokaždé dodají energii!''
,,Tetičko, šla jsem s tebou jednou, a nakonec jsem celý koncert poslouchala před uječeným stadionem! Ne, nikam nejdu!'' Zakončila jsem rázně její nabídku a nehorázně jsem si oddechla, když jsme zastavily před její bytovkou.
Vyšly jsme po schodech (jak já je nenávidím!) a zašly do celkem velkého bytu. Ihned jsem zalezla do svého pokoje, který mi patřil při každé návštěvě.
Ach jo... Teta mi zase hnula žlučí. Je to sice pohodová žena, mám ji ráda, ale nikdy jsem nepochopila, proč odešla do Německa. A taky mně štve, že by mně furt táhla na Kellys. Neřeknu, nevaděj mi, ráda si je poslechnu, ale sama, v klídku, bez tlačenic a řevu. Podle toho, co jsem zaslechla, jsou jejich koncerty někdy docela drsné, ačkoliv samotná skupina za to nemůže.
Rozhodla jsem se, že půjdu spát, protože bylo pár hodin nad ránem a já se cítila opravdu unavená.
Když jsem se probudila, chvíli jsem se jen tak nečinně převalovala v posteli. Beztak se dnes, a vlastně po celý měsíc, budu nudit jako blázen na samotce!
Nakonec jsem asi po půl hodině přece jenom vstala a celá rozcuchaná přišla do kuchyně, kde mě teta uvítala s nadšením, jako bych právě přijela. Tímhle mně opravdu dostala.
,,Ahoj zlatíčko, tak už ses vyspala? Co říkáš na zdejší vzdoušek? Celkem paráda, nemyslíš?'' Vyhrkla na mně, tudíž mi došla trpělivost, ale snažila jsem se mluvit slušně.
,,Teto, prosím tě, nejednej se mnou jako s dítětem ,ano?! Je mi sedmnáct, to není moc, ale za ty roky už taky leccos vím. A ještě něco. Teto, mám tě moc ráda, to ostatně víš, ale taky víš, jak nesnáším Německo, tak se mně už nikdy neptej ani na německý vzdoušek, ani na to, jak se mi tu líbí, ano?! Děkuju!'' Vyhrkla jsem a chudák teta chvíli jen nechápavě kulila své hnědé oči, ale pak pokrčila rameny a otočila se. Bylo mi jasné, že ji má slova ranila.
,,Teto, já to nemyslela špatně, neboj se. Slibuju, že se pokusím mít tuto zemi alespoň trochu ráda, ale musím k tomu najít důvod, chápeš?'' Objala jsem ji, protože mi jí bylo líto.
,,Já vím, holčičko. Věřím ti.'' Usmála se nakonec a já si oddechla. Teta je dobrá dušička.

Vrazi

19. dubna 2008 v 22:58 Říše snů
Procházela jsem okolo holek a bylo pro mě těžké pohlédnout jim do očí. Také jsem neměla na nic náladu a tak jsem se posadila na postel a sklesle hleděla do zdi. Ten sen byl něco děsného a vypadalo to tak reálně!
Vláďa se procházel po louce, když se za ním přihnali dva muži na koních s westernovými postroji. Zahlédla jsem, jak jeden vytahuje z kapsy ruku, v níž třímá zbraň. Zamířil a poté se ozvala rána, která mi trhala uši. Můj pohled sklouzl na Vláďu, který se skácel k zemi.
Teprve poté jsem se probudila.
Všechny jsme seděly na posteli, když přišel Marek. Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že se něco stalo. Něco hrozného.
Stoupl si vedle postele a já zahlédla, jak z jeho oka stéká jedna velká lesklá slza, kterou následoval příval dalších. Ani se je nesnažil setřít.
,,Holky, Vláďa je po smrti!'' Vyslovil tu děsivou větu a mě v tu chvíli zatrnulo u srdce. To nemůže být pravda!
A Mára pokračoval. Přesně popsal to, co se odehrálo v mém snu a mě pálily oči od breku. V duchu jsem ho prosila, aby už mlčel. Nemohla jsem přestat, jenže Marek pokračoval. A tím mi trhal srdce ještě víc....
I holky se rozbrečely. Nemohla jsem jim říct o tom snu, protože by mě nenáviděly za to, že jsem Vláďu nevarovala. Mohla jsem ho zachránit! Stačilo ho najít a říct mu to!
Pak nastalo Márovo vzpomínání na tohoto bezvadného vedoucího a já vzpomínala také..
Bylo mi, jako kdybych ho zabila sama...
II.ČÁST SNU
Seděli jsme s vedoucíma u grilu. Bylo to na pozemku mého strejdy, který nás sem osobně pozval
Povídala jsem si s ostatními, teď už jsem se musela umět ovládat.
Nad Vláďou mi srdce krvácelo stále, při jakékoli vzpomínce, ale teď jsem myslela ještě na jednoho kamaráda. Za naší lavičkou byla totiž strmá stráň a v její polovině byl malý baráček. Tam Pepa jezdíval s jeho mamkou a taťkou na víkendy. Jenže se tam už nikdy nevrátí ani on, ani jeho mamka. Zabila je pitomá bouračka, jenom hloupej kus šrotu, který strhlo druhé auto. I k nim se mi vracely myšlenky, když jsem tu tak seděla.
Náhle mě zezadu objaly pevné ruce, já se lekla a uskočila z lavičky, jenomže jsem se složila přímo pod ní. Pohlédla jsem na Petra, který mě takto vyděsil a on se pousmál. I v jeho očích byla stále vidět bolest nad ztrátou Vláďi, ale snažil se to zakrývat.
Usmála jsem se také, cosi poznamenala o bláznovství a rozeběhla jsem se k domu Pepy.
Cestou jsem sice několikrát zakopla a spadla do trávy, ale i tak jsem tam došla. Obešla jsem dům dozadu a pohlédla na dveře do půdy. Byly pootevřené.Okolo mě pobíhaly děti z našeho tábora, ale to mě neodradilo.
Nakoukla jsem dovnitř. Nic se nezměnilo.
,,Copak, mladá dámo?'' Zeptal se nějaký skoro plešatý muž, který se objevil vedle mě.
A k mému nesmírnému překvapení se rozpovídal o Pepovi a o tom, že byl vyřídit závěť jeho, a jeho mamky.
,,Některé relikvie měli ukryté pod vanou, bylo to chytré.'' Ušklíbl se. Nechápala jsem, jaké relikvie.
Přešla mě chuť ho poslouchat, tudíž jsem se vydala zpět k ostatním, jenomže on šel vedle mě.
Rozeběhla jsem se, ale on byl kousek vedle mě. Vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako jehla, ale měl toho v ruce mnoho!
Začal to po mně v běhu střílet. Nevím, proč, ale cítila jsem, že jestli mě tím zasáhne, zabije mně.
Běžela jsem dál a uhýbala jehličkám, jako bych byla pavouk, který obchází předměty poházené na podlaze.
Nakonec jsem v kopci podklouzla a k ostatním jsem dojela v kotoulech. Vrhla jsem na ně prosebný pohled, aby mě zachránili.....

Bombardování stájí

19. dubna 2008 v 22:57 Říše snů
Probudila jsem se uprostřed nádherné noci. Při pohledu z okna jsem spatřila měsíc v úplňku, a byla to opravdu nádhera.
Můj pohled sklouzl na kamarádku, která vedle mě v klidu spala, asi se jí něco hezkého zdálo. Bodejť by ne, po celodenní práci u koní se člověk lehce unaví, než si zvykne. Já a Klárka jsme tu začaly pracovat asi před týdnem. Ani se nedivím, že je tak unavená, já jsem vlastně taky, ale něco mě probudilo.
Ještě jednou jsem vyhlédla z okna, ale tentokrát ne na měsíc. Můj pohled upoutaly stáje naproti mě. Věděla jsem, že tam v boxu je i Aquamin, úžasný kůň, kterého jsem nedávno poznala.
Vstala jsem z postele a oblékla se. Ani jsem nehledala žádné extra věci, stačí mi ty, které jsem nosila na ježdění.
Procházela jsem budovou a v tom vedle mě byla sedlovna. Věděla jsem, jaké tajemství ukrývá. Taková noční projížďka...
Vešla jsem dovnitř, popadla sedlo a uzdečku a vyšla ven na dvůr a honem jsem zamířila do stáje, rovnou k boxu vysokého valáška Aquamina.
,,Agy, projedeme se ?'' Zeptala jsem se ho šeptem. Agy se k mému překvapení okamžitě probudil a stoupl si ke mně bokem. Nosem ukázal ke hřbetu, tudíž jsem na něj stále překvapeně položila sedlo. Když mě přešel šok, nasadila jsem tomuto krasavci i uzdečku. Pak už jsem ho vyvedla na dvůr, kde jsem nasedla. Musím uznat, že je hodně vysokej, a vyskočit na něj je zcela nemožné, na Agyho se dá jedině vyšplhat.
Pobídla jsem ho do kroku a zamířila k lesu. Krásná noční krajina mě opravdu fascinovala, nechala jsem valáškovi volnou otěž a vychutnávala si tu krásu.
,,Agy, zaklušeme si, ano?'' Zeptala jsem se a pobídla ho nohama. Bez zaváhání přešel do uvolněného klusu, a byla to opravdová nádhera. Jeli jsme takto docela dlouho, čas bych asi nedokázala odhadnout.
,,Tak hochu, asi je čas se vrátit.'' Zašeptala jsem a chtěla ho otočit ke zpáteční cestě, ale před námi něco bouchlo. Byla to příšerná rána, která Agyho vyděsila k smrti. Prudce se vzepjal na zadní, když se před námi objevil hustý dým. Pak jsem skrze něj zahlédla i oheň. Agy se postavil na všechny čtyři nohy, hlavu držel vysoko jako arab a já nepochybovala o jeho hrůzou vytřeštěných očích, neboť sama jsem byla v šoku. Zařičel divoce, jako by byl hřebec.
,,Agy, musíme rychle domů!'' Zavolala jsem a otočila ho. Neprotestoval, oba jsme se hnali závodním tryskem, neboť jsem za námi zaslechla další výbuch.
Cesta zpět byla děsná. Z Agyho jsem cítila napětí a hrůzu, a nejhorší bylo, že jsem ho nemohla uklidňovat, protože jsem na tom byla úplně stejně,tudíž jsem se jen modlila, abychom byli doma co nejdříve.
Větvičky mě šlehaly do obličeje, už jsem neměla sílu se jim vyhýbat. Dokonce jsem postřehla, že Agy také schytal nejeden šlehanec, ale i tak tryskal dál. Konečně jsme dojeli k místu, odkud už jsem viděla na stáje, a srdce se mi sevřelo bolestí a strachem.
Ještě jsem Agyho pobídla k pár krokům a seskočila. Vedla jsem ho k dýmu a prachu, po chvíli mě odmítl následovat, tudíž jsme zůstali oba stát.
Před námi byly trosky. Z nádherných, velkých stájí a domu jejich majitelů zbyly jenom trosky, prach a místy oheň. Celý areál přenádherných stájí zničilo několik výbuchů za sebou.
Po tvářích se mi řinuly slzy a došlo mi, že tohle je konec všeho. Úplně všeho....