Stále nestíhám, blog pozastaven

3. května 2010 v 17:16 |  Nezařazené (kecy)
Ano, bohužel je to tak, stále nezvládám....
 

Loučení

12. října 2009 v 18:17 |  Nezařazené (kecy)
Zdravím, moji milí, kteří to tu ještě občas navštívíte..... Bohužel, pro nedostatek času je s tímto blogem konec, mám sice nový a to www.zivotvpribezich.blog.cz , kde budou jen a pouze mé literární tvorby... Moc děkuji vám všem za to, že jste to tu se mnou prošli, Všem mým SB, na které jsem nezapomněla a doufám, že občas mi přihodíte komík i na nový blogis.... Mám vás stále ráda a nebojte, Vaše blogy navštěvuji, i když nepřispívám.,...
Pá!
Vaše vděčná Urgona

Stojí za přemýšlení

21. dubna 2009 v 21:50 |  Nezařazené (kecy)
No, lidi, tak tohle sem musím dát ,stojí to za přečtení a popřemýšlení...
Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala.
 


Velká omluva, ale i konec

15. dubna 2009 v 16:13 |  Nezařazené (kecy)
Ahojda lidičky! Moc se všem omlouvám, hlavně těm, kterým jsem slíbila pokráčka a těm, kteří sem chodíte a hledáte novinky...
Vážně mě to mrzí, ale nejsem schopná sem nic přidávat, čas je hrozná mrcha :( Přijměte to jako omluvu, znova pozastavuji blog, nevím na jak dlouho.... Moc se omlouvám!
Vaše Urgona

Srdce v Afgánistánu-první díl

18. února 2009 v 15:28 |  Moje příběhy a práce
Ahojda lidi. Tak tu pro Vás mám první díl příběhu o vojákovi, který odjede do Afgánistánu. Prosím, berte příběh jako naprostou fantazii, realita je pochopitelně jiná.... A teď už k příběhu:)


první díl-
ŽIVOTNÍ ROZHODNUTÍ

,,Už jsi o tom přemýšlel?'' Otázal se mě Daniel, jeden z mých přátel, které jsem měl v pakárně s nelibně znějícím názvem: kasárny. Baví mě vojenský výcvik, protože na to kupodivu mám kondici, ačkoliv občas i mě pálí svaly a únavou usínám za chůze.


Jen mi vadí to, jak se tu někteří chovají povýšeně. Voják má být čestný, ale ne zákeřný. A to se o některých klucích, co tu jsou, říct nedá.



,,Ale Honzo, je ti jasné, že zítra bude velitel požadovat odpověď?'' zeptal se znovu Daniel a já přikývl. Jistě, abych to také nevěděl.

Po čtyřech letech, které jsem tu strávil, si mě velitel asi před měsícem konečně všiml.

,,Honzo, jste jedním z nejzdatnějších. Nechcete jet na misi?'' Vyvalil na mě nedávno a hodně mě touto výzvou šokoval. Slíbil jsem mu, že si to nechám projít hlavou a za týden se mu ozvu. Teď je večer a já mám poslední šanci na rozmyšlení, nebo´t nějak nebyl čas za ním dojít a včera se mi sám připomněl.

Což o to, vím, že kondicí i výcvikem bych odpovídal parametrům, ačkoliv extrémní cvičení by mě beztak neminulo. Jenže já si nejsem jistý, že se chci nechat zabít nějakými blázny, co si hrají s výbušninami a tím, kdo zabije víc lidí. Možná to bude i tím, že už jsem na takové misi jednoho kamaráda ztratil, byla z toho pořádná aféra, hlavně když média uveřejnila jeho jméno. Pak jde také o mou rodinu. Přítelkyni nemám ani ve svých pětadvaceti letech, ale to mi ani nevadí. Sice mám v hlavě jednu, kterou z ní nejspíš nikdy nevypudím, ale už jsem ji hrozně dlouho neviděl. Bůh ví, kde je jí konec...

Spíš moje máma. Lehké to nemá, táta jí pomůže málokdy. Chudák, bude na bráchu sama, může být ráda, že šel do armády, kam jsem ho nenápadně nalákal já sám, alespoň občas se ho na chvíli zbaví a odpočine si. Ne že by s bráchou měla nějaké problémy, to zase ne, ale její přehnaná starostlivost občas dohání k šílenství jeho samého a pak to vře na obouch stranách.


Ale když to vezmu jinak, byly by to cenné zkušenosti, které hned tak někdo nemá.

,,Dane?'' Strčím zamyšleně do kámoše, který se překvapeně narovnal na posteli, kde jsme seděli vedle sebe. Během mého samomyšlení začal také nad čímsi uvažovat a to tutově o jeho nové ,,kosti'', jak ji sám nazval.


,,No?'' Zasmál se a zrudnul. Jak říkám, přemýšlel o ní.

,,Ty bys jel?'' Zeptám se ho a on se zakření a dá mi pěstí do ramene, což je jeho oblíbené gesto na znamení bláznovství.

,,Nejsem sebevrah. Já být tebou, tak se na to vykašlu. Sice bys vyfasoval balík prachů, ale ty nervy ti za to nestojí. A pokud vím, ještě sis ani nevybral dovolenou. Já navrhuju tohle : kašli na misi, vezmi si dovolenou a pojeď se mnou, Luckou a Denisou do Chorvatska.''

Vytřeštil jsem na něj oči a abych svůj výstup zdramatizoval, vyskočil jsem na nohy a začal naoko vyděšeně couvat směrem ke dveřím.


,,S Denisou?! To snad ne!'' Zahučel jsem a zakroutil zděšeně hlavou, na které se mi krčily krátce ostříhané kaštanové vlasy.

,,Vždyť ta tvoje sestra je totálně ztřeštěná! A vzhledem k tomu, že ty tam budeš mít Lucku, Denisu bych měl na krku já! Na to zapomeň!'' Zpražil jsem ho. Tu jeho sestřičku jsem viděl před rokem jednou a úplně mi to stačilo, víckrát po tom neprahnu. Tlustá, ošklivá, což by ani tolik nevadilo, ale když ona je i hrozně blbá! A to by v jejích sedmnácti letech už mohla mít trochu rozumu!

,,Ale no tak, Honzo! Ona se zklidnila. Šeredná je pořád, to uznávám, ale už nemele takový kraviny, neboj. Přežil bys to.'' Ukecává mě Dan dál a ačkoliv nevím, jestli s ním pojedu do toho Chorvatska, o misi už mám trochu jasno. Nejspíš nepojedu.

,,Na misi bych přišel o nervy, s tvojí sestrou o ně přijdu také. Vidíš v tom rozdíl?'' Rýpnul jsem si do něj a očekával jeho reakci. Daniel se zasmál, seskočil z postele a běžel ke své, vyhmátl svůj batoh, z něhož vytáhl peněženku a posadil se na postel a já vedle něj.

Chvilku se v ní přehraboval, až konečně našel to, co nejspíš hledal. Napřáhl ke mě ruku, v níž třímal fotku nějaké slečny. Vzal jsem ji a pečlivě si ji prohlédl. Byla mi povědomá, ale nedokázal jsem ji nikam zařadit. Napadlo mě to až po chvíli.

,,Jo, to je ta tvoje kost?!'' Zeptal jsem se se zájmem a ještě víc si ji prohlížel.

,,Ty osle, to je moje sestra!'' Vybuchl smíchy a já zrudnul.

,,Tohle?'' Prstem jsem ukazoval na fotografii, třeštil na něj oči a nemohl tomu uvěřit. Vždyť to byla úplně jiná holka, než jakou jsem znal!

,,Čumíš, co?! Já čuměl taky, když jsem ji uviděl poprvé po půl roce!'' Smál se na celé kolo a já pořád nemohl uvěřit svým očím. Tohle že je Denisa?! Pamatoval jsem si ji jako tlustou holku s beďary, tmavé mastné vlasy měla ostříhané na mikádo a když už promluvila, tak řekla nějakou nehoráznou kravinu, za kterou bych vrážel facky. Pamatuju si, jak jsem při rybaření vytahoval kapra a ona na mně spustila, ať mu daruju život. No, chápu, že to myslela dobře, ale není celkem logické, že kapříka, který má s bídou dvacet centimetrů, opravdu zabíjet nehodlám?

Zato tahle slečna měla vlasy pod ramena, obličej měla bez jediného uhříku a postavově byla také úplně jiná!

,,Ty vole, to teda čumím! Už ti ani není podobná!'' Zašklebil jsem se na něj, abych ho trochu naštval a vyšlo to.

,,Co tím chceš naznačit?!'' Štěkl a sjel mě pohledem. Dan měřil asi 175 centimetrů, měl černé vlasy ostříhané na ježka, zelené oči a výrazné lícní kosti. Několikrát se mi chlubil tím, co už měl holek a že je jejich vysněným ideálem, za což jsem se mu pochopitelně vysmál.

Sám vypadám trochu jinak. S mými sto stopětasedmdesáti centimetry se počítám za průměr, mé vlasy jsou krátce střižené, mají světle kaštanovou barvu a co se týče očí, kdysi mi jistá dívka řekla, že jsou jako hladina oceánu. Jednou mi Daniel řekl, že jsem jako ,,korbič'', čímž myslel mou postavu. Je fakt, že výcvik po sobě zanechal následky v podobě svalů a síly, ale nikdy bych to proti nikomu bezdůvodně nepoužil.

,,Tak co, pojedeš?'' Zeptal se mě a já pokrčil rameny.

,,Po pravdě nevím, ale možná ano. Kam konkrétně by se jelo?'' Vyptával jsem se, jelikož Chorvatsko je mi dobře známo, když jsem byl mladší, jezdili jsme tam s rodiči a Lukášem.

,,Do Omiše. Tam je to celkem pěkný.''

,,Pokud to půjde, tak jedu!'' Zvolal jsem nadšeně. Do Omiše jsme totiž tenkrát jezdívali také a dosud si to tam pamatuji jako své boty.

Daniel mi začal líčit vše ohledně ubytování a ceny, přesného místa a pláže. Doslova mě tím vyprávěním nažhavil a já si říkal, že tahle dovolená by mohla stát za to. Ještě chvíli jsme o tom mluvili a potom jsme ulehli k spánku. Mě ještě čeká oznámit veliteli, že na misi jet odmítám a to nebude lehké, tutově mě bude přemlouvat. Ještě jsme s Danem kecali a kolem páté ráno jsme se shodli, že nebude na škodu si zdřímnout alespoň na tu hodinku.

Přesně jak jsem čekal, druhého dne během polední pauzy za mnou velitel přišel, ale než se se mnou pustil do řeči, vynadal jednomu klukovi, který tu byl sice teprve krátce, ale i tak už většinu pravidel měl znát.

,,Vojíne Moučný, tomuhle říkáte vyčištěné boty?! Okamžitě vyleštit do lesku. A fofrem!''

Teprve poté pokynul mě, abych ho následoval. Došli jsme k vysoké budově, v níž jsme se dlouhou chodbou a následně po schodech vydali do pátého patra, odkud už to byl jen krok do jeho kanceláře, kde mi nařídil, abych se posadil do křesla, přičemž sám zůstal stát, jen se opřel o desku pracovního stolu, kde měl různá lejstra.

,,Tak povídejte, vojíne Volfe. Rozhodl jste se?''

,,Ano, pane.'' Přikývl jsem a pohlédl mu rovnou do očí. Snad poprvé za několik let, co tu pracuji a podstupuji současně náročný výcvik, jsem v jeho očích zahlédl jiskřičku naděje a dobroty. A dnes poprvé jsem také zapochyboval o svém rozhodnutí.

,,Vy jet nechcete, že?'' Usmál se a já sklopil hlavu. Říct ,,ne'' je těžší, než se zdá.

,,Víte, já bych možná i jel, ale nejde jen o mě. Má matka toho má už beztak dost a tohle by jí nepřidalo. Mám tu známé a přátele, kterým by-'''

,,Finanční záležitost je Vám jistě jasná a nepochybujte o tom, že po této misi byste stoupl v žádanosti a o pracovní příležitosti byste neměl nouzi, pochopitelně i Vaše hodnost by se stala vyšší.''

Ačkoliv mě přerušil, bylo mi to jedno. Třeba má pravdu. Jenže kam bych jel? Co bych tam dělal? Na jak dlouho? Jako-by velitel mé otázky vycítil, začal mi o tom podávat podrobnější informace.

,,Jedná se o misi v Afgánistánu, ale Vy byste tam nedělal v žádných jednotkách, nýbrž byste absolvoval výcvik jednak pozemních jednotek kvůli Vašim výkonům, ale hlavně by Vám byl přidělen další voják, s nímž byste hlídal letiště v Kábulu a vyhledával bomby.''

Vytřeštil jsem oči. Já a někdo se mnou?! Proboha, jak na to přišel?! Sice svými výkony bych mohl tuto funkci zastávat bez problému, ale co se týče týmové práce, raději se spoléhám na sebe samého.

,,Promiňte, ale jak bych já, když týmové práci nijak neholduji, mohl chránit Kábulské letiště, když žádným dalším lidem nevěřím a ani k tomu nemám důvod?!'' Řekl jsem až moc ostře, ale když mi to došlo, bylo pozdě.

,,Vojíne, prosím, nezapomínejte, s kým mluvíte!'' Řekl velitel přísným hlasem, ale po chvíli dodal : ,,Nicméně já Vás v tomhle chápu, ale není to mé nařízení. Opravdu záleží jen na Vašem rozhodnutí, ale rovnou Vám řeknu, že jste jediný adept z našeho střediska, který pro tuto misi padá v úvahu.''

Znovu jsem začal přemýšlet. Peníze se hodí, to je jasné. Přítelkyni nemám, v tomto směru jsem v pohodě. Ale moje rodina a přátelé...

,,Tak dobře, veliteli, já pojedu.'' Vylétlo ze mě skoro proti mé vůli a já se až lekl obřadnosti, jakou můj hlas získal.

,,Věděl jsem, že se rozhodnete takto. Není času nazbyt, sbalte si věci, za hodinu odjíždíte do Vyškova na specializovaný výcvik.'' Řekl mi rázně a napřáhl ke mě ruku, kterou jsem stiskl.

,,Neříkal jste něco o kolegovi?'' Vzpomněl jsem si, ale ihned mi vysvětlil, že absolvuji normální specializovaný výcvik pro jednotky v Afgánistánu a teprve tam mi bude přidělen parťák.

,,Ukažte všem, jak skvělé vojáky v našem středisku máme.'' Usmál se velitel nakonec,
já zasalutoval a následně odešel sbalit své věci. Asi jsem se zbláznil, protože je jasné, že mě čeká peklo. Jenže kdo ví proč cítím, že tohle je mé poslání. Už jen musím Danovi oznámit, že přes počáteční nadšení s ním do Chorvatska nepojedu.............


Foto stažené ze stránek o airsoftu

Návrat včetně ankety!

10. února 2009 v 21:25 |  Nezařazené (kecy)

Ahojda lidi. Tak po delší odmlce jsem zpět a doufám, že zase napravím, alespoň částečně, reputaci svého blogu a rovnou mám pro Vás anketku, zda stojíte o nový příběh, který se bude týkat beznadějně zamilovaného vojáka, jenž odjede na misi do Afgánistánu, aby tam zapomněl na svou lásku a současně si urovnal nepříliš dobré vztahy s bratrem?

Co se týče příběhu Hvězda skrývající se v srdci, nebojte se, bude pokračovat! :)
Jsem zpět a pokusím se blogu dodat zpátky jeho zář :)

Vaše Urgona


Šťastnej Novej rok všem!

31. prosince 2008 v 12:33 |  Nezařazené (kecy)
Ahojda lidi!!! Všem Vám přeju do Novýho roka hlavně zdraví, protože bez něj jsme v háji!

Další články


Kam dál